Když Janin syn dostal záchvat v metru, až na jednu paní si jich lidé nevšímali nebo si je fotili.
P: Stalo se to v metru, já jsem syna vynesla z metra, snažila jsem se ho, já nevím, probrat, ptala jsem se ho na základní otázky – jestli mě vnímá, anebo nevnímá. Ptala jsem se ho: „Tak co, půjdeme domů?“ Když se mi zdálo, že na chviličku přišel k sobě. Ale to byla spíš taková otázka, že jsem se ho potřebovala na něco zeptat, ale bylo mi jasné, že domů už nejdeme. Já jsem tam poprosila jednu paní, aby nám pomohla, aby nám zavolala sanitku. Kolem nás chodili lidi, kteří si nás buď nevšimli, anebo si nás v lepším případě fotili. Až vlastně jedna paní, kterou jsem zastavila, na kterou jsem zavolala, jestli by nám mohla pomoct, jestli by mohla zavolat záchranku, tak ta šla nejdřív nahoru za tím dispečerem, aby volal dispečink tu sanitku, když se to stalo vlastně v metru, aby dispečink o tom věděl. Tam nikdo nebyl, takže se vrátila zase zpátky za námi, sedla si tam k nám a volala sanitku ze svého mobilu. Ten mobil mi dala do ruky, abych já si s nimi promluvila.