Jiří pro svého syna pořídil asistenčního psa vhodného ke canisterapii.
P: Tak to byl pes – který dneska už je v důchodu, jí táhne na čtrnáctý rok – na canisterapii a podávání věcí, které spadnou na zem. Částečně i vodicí. Ale to vzhledem k tomu, že byl na vozíku, tak nedokázala… Mu nevysvětlím, že má držet vodítko, takže spíš na tu canisterapii.
T: A pomáhalo to? Nebo pomáhá to?
P: Určitě. Určitě to pomáhalo. Tady je problém, že on, když ji drží za srst, tak chlupy hned cpal do pusy, takže na to se muselo dávat pozor. Ale když vedle něho ležela, tak ho prohřála, zklidnila, to určitě.
T: A koho napadlo, že byste mohli požádat o asistenčního psa?
P: Tohleto bylo vlastně, když manželka jezdila do lázní, tak tam byla paní, která ho měla. To tam nějakým způsobem spolu prodiskutovaly, ty možnosti, a de facto takhle to vzniklo. A pak přes nadaci jsme ho dostali.