Petře zaměstnavatel umožnil zkrácený úvazek, rodina pomohla s hlídáním dětí.

---

Petra

• Věk dítěte v době rozhovoru: 18 let
• Věk dítěte v době diagnostikování nemoci:  1,5 roku
• Věk rodiče v době rozhovoru:  44 let

• Zobrazit celý profil

Textová verze

T: A ovlivňuje nějakým způsobem epilepsie váš pracovní život?

P: Trochu jo, ale já jsem asi měla to štěstí, že mám zaměstnavatele, kde jednak jsem pracovala v době, kdy syn byl zdravý, takže mi umožnil nějaký zkrácený úvazek, když se obě dvě narodily. Takže já jsem pořád tam pracovala, i když děti byly malinké, my jsme se s manželem střídali, on mi pomáhal hodně a já jsem třeba dělala po večerech a po nocích, a tak nějak jsem to… Když byly malé, ještě než šly do nějaký školky, občas jsem měla nějakou paní na hlídání, třeba jednou v týdnu mi přišla a já jsem na jeden den v týdnu šla do práce. Že bych je dávala někam, to nikdy jsem neudělala. A pak jsem si říkala, že když teda já jsem byla taková matka, že jsem od nich chodila, když byly malé… Ale třeba jeden den v týdnu hlídala paní a jeden den v týdnu odpoledne hlídal manžel nebo babička, tak jsem si pak řekla, že s nimi chci být doma, že chci pořád dělat na kratší úvazek. A vlastně to tak dělám, protože od té doby, co syn je nemocný, tak jednak teď jsme byli dvakrát v nemocnici během roku. Ono to všechno je strašně časově náročné. Teď když se mu něco stane, tak já odjíždím z práce, jedu pro něj. Když chce někam třeba doprovodit, tak ho nemůžeme nechat pustit, nepouštíme ho někam samotného, byť by třeba mohl jet, já nevím kam, třeba jdou se školou na florbal, tak když jsem neměla zkušenosti s těmi učiteli, tak jsem se bála, jsem tam třeba s ním jela. A i tak vůbec, když hrál zápasy, tak jsme s ním jezdili, hodně o těch víkendech jsme se věnovali dětem, a nejenom kvůli tomu, že bychom chtěli, ale i kvůli tomu, že jsme se báli ho pustit samotného. Takže jsme hodně s ním. A dceru pustíme samotnou, ale jeho ne, protože máme pocit, že bychom ho měli mít víc pod kontrolou, kdyby se náhodou něco stalo.