Irena popisuje svou zkušenost s biofeedbackem.
T: Vy jste ještě úplně na začátku mluvila o biofeedbacku.
P: Hm…
T: To jste zkoušela opět na tu epilepsii, nebo na to ADHD?
P: To jsem si říkala, na co to zabere. Protože to byla jedna z metod, která mě zaujala, a ta společnost Epi, ona to tam má. Myslím, že to byl student, co nám to obsluhoval, co vedl ty hodiny. Tím, že jsme byli členy té…
T: Společnosti.
P: Té asociace, té společnosti, tak jsme to měli nepatrně levnější. Místo, já nevím, třech stovek za hodinu jsme platili dvě. Nebo místo čtyř stovek za hodinu jsme platili třeba, už nevím… Prostě o něco jsme to nepatrně měli levnější. Tam chodil relativně dlouho, skoro půl roku jsme tam dojížděli dvakrát týdně. Mně se to líbí samo o sobě a říkala jsem si, že i třeba minimálně na tu schopnost soustředění, že by to ten vliv nějaký mělo mít. Možná že by musel chodit ještě třeba x let. Ale zaprvé to bylo poměrně dost drahé a zadruhé i to dojíždění, dojížděli jsme až docela daleko z domova, takže i to časově bylo docela náročné. Ale toho půl roku jsme chodili.
T: Jaké změny nastaly během toho půl roku?
P: Myslím si, že žádné. Aspoň ne tak, že bych řekla: teď je úplně jiný. To ne. Spíš mě i jeho to bavilo, protože tam hrál hlavou autíčka, dělal tam nějaké závody a tohleto. Co jsem to asi takhle dvakrát viděla. Pak jsem většinou si četla, nebyla jsem ani u toho. Byla tam nějaká čekárna pro rodiče, takže pro mě bylo zajímavější si číst než být tam. A jeho to bavilo, tím, že je hravý. A měl rád i toho lektora, nebo já nevím, jak bych to nazvala. Prostě toho, kdo vedl ten biofeedback, tam spolu hodně hovořili a jeho to jako bavilo. On se ho ptal i na spoustu věcí, takže i měli takhle mezi sebou dobrý vztah, takže tam chodil rád.