Zpět na Reakce na diagnózuna téma

U Anety se postupně zvýrazňovaly psychické problémy, které její lékařku vedly k doporučení nasazení antidepresiv. Po zjištění, že trpí borreliózou, se Aneta radovala a věřila, že se brzy uzdraví.


Aneta

  • Věk v době rozhovoru: 27 let
  • Věk v době diagnostikování: 20 a24 let (onemocněla LB 2x)
  • Absolvovaná léčba: standardní antibiotická, alternativní antibiotická, doplňková
  • Zobrazit celý profil

Textová verze


P: Asi tři nebo čtyři měsíce nato jsem začala pociťovat závratě, že se mi motá hlava, že mi brní krční páteř, že jsem za sklem, že prostě se to odehrává tak nějak mimo mě. A v práci – protože jsem pracovala jako servírka – jsem si všímala, že narážím do židlí, do stolů a všeho. Ale furt jsem si tak nějak říkala, že asi krční páteř, záda, že to fakt nic není, že jsem přetažená nebo unavená a tak. Jenže ono to bylo týden, 14 dní, měsíc a ono to furt nějak neustupovalo. Naopak to bylo silnější a silnější, až vlastně půl roku na ten flek, kdy se tak nějak děly pořád tady ty věci, tak jsem jela z víkendu a na dálnici už jsem dostala panickou ataku. Což jsem vůbec neznala, co to je, nebo nějaké psychické problémy, ale myslela jsem si, že umírám jako fakt v tom autě. Takže to jsem dojela domů, doma jsem si na chvíli lehla, tak jsem to tak nějak přisoudila vyčerpání z víkendu a dál jsem byla celkem v pohodě. Ale už jsem tak nějak začala narážet na to téma borreliózy, kdy jsem si říkala… A volala jsem už tenkrát i s maminkou a říkala jsem jí, že je možné, že by to mohlo být právě z toho. Ale pořád jsem neměla nějak vůbec potřebu to řešit nebo nějak se tím dál zaobírat. A tu psychiku jsem měla ještě dva nebo tři měsíce celkem dobrou. Jenže potom se to začalo všecko zhoršovat, začaly to být daleko větší závratě, začaly tam být daleko větší psychické problémy, ty ataky už byly třikrát, čtyřikrát týdně. Pak už byly i každý den a to motání hlavy bylo neúnosné. Takže já jsem šla na hematologii, kam docházím kvůli jiným problémům. Tam mi bylo teda doporučeno, abych si došla za obvodní lékařkou, aby mi udělala Western blot test. Takže jsem šla za svou novou, už novou, obvodní lékařkou. Ta mi nasadila antidepresiva. A já jsem říkala, že ta antidepresiva nějak tak brát nechci, že si nemyslím, že to nemá nějakou příčinu. Protože jsem si říkala, že jsem byla celkem tvrďák, a jen tak během půl roku se vám obrátí život naruby. A je to z toho důvodu, že vám je dlouhodobě špatně a navštěvujete ty lékaře potom, i alergologie, imunologie a to všechno. A odcházíte s takovými zajímavými recepty, kdy si říkáte, jestli je to vůbec jako možné, aby vám dali takové věci na problémy, které máte.

T: Co třeba navrhovali? Když vás teda přeruším…

P: Já jsem třeba měla problém s tím, že jsem měla pocit, že mě někdo škrtí, že mi otéká jazyk. A do toho se přidaly ty hrozné závratě, které se v tom ataku zesílily. Takže já odešla třeba s adrenalinovou injekcí a takové věci. A to jste vyšla z ordinace a fakt jste se sesypala jak šraňky. Protože počítáte s tím, že jdete k doktorovi a že vám pomůžou, že vám poradí, že vám něco dají, že vám udělají nějaký testy. A ono se to prostě nedělo. A tam si myslím, že to bylo i z toho důvodu, že vidí mladou holku, která má nějaké nespecifické problémy, a už za tím nehledají třeba nějaké vážnější onemocnění nebo nějaké jiné onemocnění, ale ten následek toho zalepí něčím, co vám dají na uklidnění.

T: Brala jste ta antidepresiva, Anetko?

P: Ne, ne, neužívala jsem je. Právě paní doktorka mi řekla, že je mám začít brát. Dala mi k tomu ještě Neurol. A já jsem ji měla na e-mailu jako pomoc, takže jsem jí mohla napsat kdykoliv e-mail, abychom byly v kontaktu, aby mi nějak pomohla, kdyby mi bylo špatně. A já jsem jí právě psala, že jsem měla flek na noze, že už jsem teda jednou borreliózu měla a že jsem měla takové a takové problémy. Protože ta moje návštěva se točila vyloženě jenom kolem těch psychických problémů, jako následku toho všeho. A ona mi napsala, ať tedy přijdu za ní, že uděláme testy. Takže tam teda proběhl – je to dva roky zpátky – u ní ten test, kde ten test vyšel pozitivní, jak ve třídě IgM, tak IgG. Takže tam byly i pozitivní ty antigeny, které některé jsou fakt jako typické pro tu akutní infekci v těle. A tak jsem byla šťastná, že mám pozitivní test, že to prostě bude dobré. 

Další zkušenosti:

Robertovi lékař volal, že má přijít kvůli výsledkům krevních testů.

Jana si lékařskou zprávu o lumbální punkci přečetla až po dvou letech. Po telefonu se ihned po vyšetření dozvěděla, že je vše v pořádku, ve zprávě se však doporučovalo přeléčení antibiotiky, ke kterému nedošlo.

Aleš nepovažoval diagnózu borrelióza za nijak zvlášť hroznou, měl dojem, „že se až tak moc neděje“.

Mária vysvětlovala, proč je tak důležité mít stanovenou diagnózu.

Tomáš P. pocítil v reakci na sdělení diagnózy velkou úlevu. Už dlouho mu bylo zle a ve svém soukromém ani pracovním životě nefungoval tak, jak si přál, ale nikdo mu až doteď nemohl pomoct.

Libuše prožívala po sdělení diagnózy stav euforie. Oproti roztroušené skleróze, na kterou u ní lékaři usuzovali původně, jí borrelióza přišla jako mnohem „lepší možnost“.

U Anety se postupně zvýrazňovaly psychické problémy, které její lékařku vedly k doporučení nasazení antidepresiv. Po zjištění, že trpí borreliózou, se Aneta radovala a věřila, že se brzy uzdraví.

Ilona znala problematický případ déle neléčené borreliózy ze svého okolí. Diagnóza ji přesto nijak nevyděsila. Věřila, že antibiotika zaberou, a o možných komplikacích v tu chvíli nepřemýšlela.

Mária se cítila tak zle, že sdělenou diagnózu v prvním momentě ani nevnímala.

Jiřina se po stanovení diagnózy rozhodla s nemocí bojovat

Anna se zlobila na dceru, která byla první, kdo jí řekl, že by mohla mít borreliózu.

Katka se o své nemoci prý moc bavit nedokáže. Nemá ráda, když ji ostatní utěšují. Má pocit, že se do toho, co prožívá, stejně nedokážou vcítit a vlastně je ani nechce svými problémy obtěžovat.

Tomáš N. promýšlel, komu o své nemoci poví, protože se ještě před stanovením diagnózy setkával s negativními reakcemi okolí. Když se ho ale někdo zeptal, jak se cítí, tak mu odpověděl.

Michaela považovala za ztrátu energie o borrelióze běžně hovořit a měla pocit, že by si lidé mysleli, že svoji nemoc příliš řeší.

Anna pozitivně vnímala zájem kolegyň z práce, které neměly s borreliózou žádnou zkušenost.

Lada považovala za dobré mluvit například o tom, jak komplikovaná byla její cesta k stanovení diagnózy.

Zuzana přijala diagnózu věcně. Byla ráda, že byla stanovena brzy po nakažení, a nevnímala ji jako „žádnou hrůzu“. Její přístup k onemocnění pak ovlivnil i postoje jejího okolí.

Petra vyprávěla o reakcích rodiny včetně krásné podpory od staršího syna.

Robert byl nejdřív na boj s borreliózou sám, lidi v jeho okolí mu nerozuměli, nebo ho dokonce odsuzovali. U jeho nejbližších se postoj změnil s nastoupením léčby na soukromé zahraniční klinice.

Anežka zažívala nepochopení ze strany přítele, další příbuzní a někteří kamarádi ji ale podpořili a nejvíce pomohly starší děti.