Anežka zažívala nepochopení ze strany přítele, další příbuzní a někteří kamarádi ji ale podpořili a nejvíce pomohly starší děti.
Anežka
- Věk v době rozhovoru: 39 let
- Věk v době diagnostikování: 37 let
- Absolvovaná léčba: standardní antibiotická, doplňková
Textová verze
P: Muž v agresi jednou zmínil – byl tak jako naštvaný –, že proč mě často vozí všude možně, proč si to nejsem schopná oblítat sama. A to jsem tak řešila hodně vevnitř, že prostě ani… Já jsem taková, že když se mi něco nelíbilo, že jsem vždycky řekla: „Dej mně pokoj“ Nebo tak. A najednou jsem tak jenom vevnitř křičela: Jak to, že mě může soudit? Že si nedokáže představit tu bezmoc a ten pocit, že nezvládnete fakt jít ani na nákup. Že tam dojdete, vám se udělá špatně, máte sto chutí se otočit a jít domů si lehnout. Ale vy musíte udělat ten nákup, pak ještě uvařit, umýt nádobí, a nejste schopná ani uvařit.
Takže já jsem tehdy se bavila se švagrem, se svou sestrou, těm jsem to řekla. Mám jako kdyby s mamkou dobrý vztah. Mám dvě sestry, řekla jsem to vlastně té sestře se švagrem, sestře, svým nejbližším kamarádkám, ty slíbily, že mně pomůžou. Ale ta dnešní… běh je takový rychlý, takže každý máme toho svého dost. Ale my jsme to fakt zvládli doma, s těmi dětmi, že jsme ten běh té domácnosti zvládli. Hodně mně hlídali i toho malého. Ale já si nedokážu představit, že bych ty děcka neměla a jak bych to dělala, fakt. Zpětně nejsem si vůbec… To si člověk nedokáže představit. A jsou tam právě i ty maminky, které jsou samy, mají třeba děti ve věku tři a pět, a teďka jsou samy doma. A teď máte ty děcka vypravit, dat je do školky. Já jsem měla miminko, které leželo, spalo, které se nakojilo, položilo a jenom odpoledne se mu věnovaly děcka. A i tak jsem byla naprosto vyřízená a nebyla to žádná poporodní psychóza, prostě ne, to si myslím, že bych ji teďka zpětně dokázala zhodnotit.
T: Takže nejvíc pomohly takhle vaše vlastní děti?
P: Ano. A mám kamarádku, která úplně prvotně přišla, že jsem jí napsala, donesla mně tea tree oil na tu skvrnu a já jsem to, takový obrovský kruh, mazala takovým jedním olejíčkem. A ona mně napsala: „Kdykoliv.“ Já mám štěstí na přátele, hodně, my si pomáháme.
P: A ten přítel teda vůbec, to vždycky on právě, když si vzpomenu, on mě právě znal, jaká jsem vysmátá a akční, a najednou vedle něho v autě seděl ten člověk, který – to fakt jenom sedíte… Vím, že jsem s sebou měla takový olejíček, jako masérka, aromaterapie, a všude jsem si to vždycky mazala a dýchala jsem. To mi hodně, pomáhalo, ale on to zase nesnášel. A on vždycky, jak už viděl, že se tím jdu mazat, tak věděl, že je zle. A vždycky říkal: „Zase máš ten smrad. A co sedíš jak vyražená pojistka?“ Mně říkal, to bylo fakt škaredé. Ale ti lidi prostě nechápou, že je vám tak zle, oni ten stav nechápou.
T: Co říkal na tu diagnózu borreliózy? Znal to nebo uměl si to představit trochu?
P: Já si myslím, že ne. Oni ti chlapi to tak neřeší.
Další zkušenosti:
Robertovi lékař volal, že má přijít kvůli výsledkům krevních testů.
Jana si lékařskou zprávu o lumbální punkci přečetla až po dvou letech. Po telefonu se ihned po vyšetření dozvěděla, že je vše v pořádku, ve zprávě se však doporučovalo přeléčení antibiotiky, ke kterému nedošlo.
Aleš nepovažoval diagnózu borrelióza za nijak zvlášť hroznou, měl dojem, „že se až tak moc neděje“.
Mária vysvětlovala, proč je tak důležité mít stanovenou diagnózu.
Tomáš P. pocítil v reakci na sdělení diagnózy velkou úlevu. Už dlouho mu bylo zle a ve svém soukromém ani pracovním životě nefungoval tak, jak si přál, ale nikdo mu až doteď nemohl pomoct.
Libuše prožívala po sdělení diagnózy stav euforie. Oproti roztroušené skleróze, na kterou u ní lékaři usuzovali původně, jí borrelióza přišla jako mnohem „lepší možnost“.
U Anety se postupně zvýrazňovaly psychické problémy, které její lékařku vedly k doporučení nasazení antidepresiv. Po zjištění, že trpí borreliózou, se Aneta radovala a věřila, že se brzy uzdraví.
Ilona znala problematický případ déle neléčené borreliózy ze svého okolí. Diagnóza ji přesto nijak nevyděsila. Věřila, že antibiotika zaberou, a o možných komplikacích v tu chvíli nepřemýšlela.
Mária se cítila tak zle, že sdělenou diagnózu v prvním momentě ani nevnímala.
Jiřina se po stanovení diagnózy rozhodla s nemocí bojovat
Anna se zlobila na dceru, která byla první, kdo jí řekl, že by mohla mít borreliózu.
Katka se o své nemoci prý moc bavit nedokáže. Nemá ráda, když ji ostatní utěšují. Má pocit, že se do toho, co prožívá, stejně nedokážou vcítit a vlastně je ani nechce svými problémy obtěžovat.
Tomáš N. promýšlel, komu o své nemoci poví, protože se ještě před stanovením diagnózy setkával s negativními reakcemi okolí. Když se ho ale někdo zeptal, jak se cítí, tak mu odpověděl.
Michaela považovala za ztrátu energie o borrelióze běžně hovořit a měla pocit, že by si lidé mysleli, že svoji nemoc příliš řeší.
Anna pozitivně vnímala zájem kolegyň z práce, které neměly s borreliózou žádnou zkušenost.
Lada považovala za dobré mluvit například o tom, jak komplikovaná byla její cesta k stanovení diagnózy.
Zuzana přijala diagnózu věcně. Byla ráda, že byla stanovena brzy po nakažení, a nevnímala ji jako „žádnou hrůzu“. Její přístup k onemocnění pak ovlivnil i postoje jejího okolí.
Petra vyprávěla o reakcích rodiny včetně krásné podpory od staršího syna.
Robert byl nejdřív na boj s borreliózou sám, lidi v jeho okolí mu nerozuměli, nebo ho dokonce odsuzovali. U jeho nejbližších se postoj změnil s nastoupením léčby na soukromé zahraniční klinice.
Anežka zažívala nepochopení ze strany přítele, další příbuzní a někteří kamarádi ji ale podpořili a nejvíce pomohly starší děti.
