Jana si lékařskou zprávu o lumbální punkci přečetla až po dvou letech. Po telefonu se ihned po vyšetření dozvěděla, že je vše v pořádku, ve zprávě se však doporučovalo přeléčení antibiotiky, ke kterému nedošlo.
Jana
- Věk v době rozhovoru: 48 let
- Věk v době diagnostikování: 24 let
- Absolvovaná léčba: standardní antibiotická, alternativní antibiotická, alternatovní, doplňková
Textová verze
P: Vlastně mi nebylo dobře, zůstala jsem s tou zatuhlou šíjí. A šla jsem za panem doktorem a on buďto mi nějak nabral krev, nebo něco, ale vlastně jsem šla pak nějak v červenci na tu punkci. A do nemocnice mě poslal. A tak nevím, to jsem si tehdy ještě nekontrolovala, to je zpátky asi ty čtyři roky. To je to, kdy jsem nad tím přemýšlela, že jsem se nedívala na výsledky toho testu. A na té punkci, to bylo někdy v červenci, jsem byla a do té doby mi prostě bylo úplně tohleto zatuhlé, jako hlava, nějak ne bez ohnutí… A to jsem ještě ale teda ten pohyb nějaký měla, myslim, že ten běh furt pokračoval. A na té punkci ty výsledky mám – tam vyšly hraniční.
T: Teda borreliózu?
P: Ano. A oni mi řekli, že si mám na ty výsledky zavolat. Tak jsem zavolala a oni řekli: „OK.“ A já jsem si je vyzvedla za dva roky prostě. A to teda mám… To je jako novodobý bordel, ale mám jakž takž to dohledatelné nebo doložitelné. Tak tam bylo, že jsem měla zvedlou tu borrelii a doporučujou přeléčení antibiotiky. Jenomže já jsem si to přečetla až za ty dva roky…
T: Takže vám to vůbec neřekli v tu chvíli, vůbec to nesdělili?
P: Ne. Ne. Ne. A já jsem tam šla, že vlastně ta punkce je ze dne na den, že půjdu druhý den domů, myslím, že to bylo ze čtvrtka na pátek. A já jsem tam jako… Vlastně mě začala bolet ta hlava, musela jsem si sama nosit čaj, zvedat se, A mně teda pak loni pan neurolog – nebo když jsem k němu přišla –, tak mi řekl, že mi to napíchli špatně, že jsem tam – jemu jsem ty papíry dala – měla v tom likvoru krev.
Další zkušenosti:
Robertovi lékař volal, že má přijít kvůli výsledkům krevních testů.
Jana si lékařskou zprávu o lumbální punkci přečetla až po dvou letech. Po telefonu se ihned po vyšetření dozvěděla, že je vše v pořádku, ve zprávě se však doporučovalo přeléčení antibiotiky, ke kterému nedošlo.
Aleš nepovažoval diagnózu borrelióza za nijak zvlášť hroznou, měl dojem, „že se až tak moc neděje“.
Mária vysvětlovala, proč je tak důležité mít stanovenou diagnózu.
Tomáš P. pocítil v reakci na sdělení diagnózy velkou úlevu. Už dlouho mu bylo zle a ve svém soukromém ani pracovním životě nefungoval tak, jak si přál, ale nikdo mu až doteď nemohl pomoct.
Libuše prožívala po sdělení diagnózy stav euforie. Oproti roztroušené skleróze, na kterou u ní lékaři usuzovali původně, jí borrelióza přišla jako mnohem „lepší možnost“.
U Anety se postupně zvýrazňovaly psychické problémy, které její lékařku vedly k doporučení nasazení antidepresiv. Po zjištění, že trpí borreliózou, se Aneta radovala a věřila, že se brzy uzdraví.
Ilona znala problematický případ déle neléčené borreliózy ze svého okolí. Diagnóza ji přesto nijak nevyděsila. Věřila, že antibiotika zaberou, a o možných komplikacích v tu chvíli nepřemýšlela.
Mária se cítila tak zle, že sdělenou diagnózu v prvním momentě ani nevnímala.
Jiřina se po stanovení diagnózy rozhodla s nemocí bojovat
Anna se zlobila na dceru, která byla první, kdo jí řekl, že by mohla mít borreliózu.
Katka se o své nemoci prý moc bavit nedokáže. Nemá ráda, když ji ostatní utěšují. Má pocit, že se do toho, co prožívá, stejně nedokážou vcítit a vlastně je ani nechce svými problémy obtěžovat.
Tomáš N. promýšlel, komu o své nemoci poví, protože se ještě před stanovením diagnózy setkával s negativními reakcemi okolí. Když se ho ale někdo zeptal, jak se cítí, tak mu odpověděl.
Michaela považovala za ztrátu energie o borrelióze běžně hovořit a měla pocit, že by si lidé mysleli, že svoji nemoc příliš řeší.
Anna pozitivně vnímala zájem kolegyň z práce, které neměly s borreliózou žádnou zkušenost.
Lada považovala za dobré mluvit například o tom, jak komplikovaná byla její cesta k stanovení diagnózy.
Zuzana přijala diagnózu věcně. Byla ráda, že byla stanovena brzy po nakažení, a nevnímala ji jako „žádnou hrůzu“. Její přístup k onemocnění pak ovlivnil i postoje jejího okolí.
Petra vyprávěla o reakcích rodiny včetně krásné podpory od staršího syna.
Robert byl nejdřív na boj s borreliózou sám, lidi v jeho okolí mu nerozuměli, nebo ho dokonce odsuzovali. U jeho nejbližších se postoj změnil s nastoupením léčby na soukromé zahraniční klinice.
Anežka zažívala nepochopení ze strany přítele, další příbuzní a někteří kamarádi ji ale podpořili a nejvíce pomohly starší děti.
