Katka se o své nemoci prý moc bavit nedokáže. Nemá ráda, když ji ostatní utěšují. Má pocit, že se do toho, co prožívá, stejně nedokážou vcítit a vlastně je ani nechce svými problémy obtěžovat.
P: Kamarádů mám spoustu. Kamarádek, kamarádů, přátel mám strašně moc. Ale přemýšlím, že s nikým z nich pořádně bych se asi o tom nedokázala bavit. Nedokázala. Já jim to řeknu, ale to je takové, že oni jako pokývou, řeknou: „Je mi tě líto, jseš chudák.“ Takové to, co chce někdo slyšet. Nebo chce, jo… Ale nejčastější věta, kterou slyším, je: „To bude dobré.“ Já za každou tuhle větu, už jsem si říkala, že pokaždé, když uslyším tuhle větu, tak si za to něco koupím. Prostě ať už to je něco na sebe, nebo něco hezkého, něco, co mi udělá radost. Protože tahle věta, já jsem ji slyšela za svůj život tolikrát, že už to neberu ani vážně. Mně to přijde: je to fráze, kterou řekne každý, nikdo se do toho nedokáže vcítit. A já to po nich zároveň ani ale nechci. Oni mají svůj život, ti přátelé, a abych je otravovala tímhle pořád, to prostě asi nejde.
Jana si lékařskou zprávu o lumbální punkci přečetla až po dvou letech. Po telefonu se ihned po vyšetření dozvěděla, že je vše v pořádku, ve zprávě se však doporučovalo přeléčení antibiotiky, ke kterému nedošlo.
Tomáš P. pocítil v reakci na sdělení diagnózy velkou úlevu. Už dlouho mu bylo zle a ve svém soukromém ani pracovním životě nefungoval tak, jak si přál, ale nikdo mu až doteď nemohl pomoct.
Libuše prožívala po sdělení diagnózy stav euforie. Oproti roztroušené skleróze, na kterou u ní lékaři usuzovali původně, jí borrelióza přišla jako mnohem „lepší možnost“.
U Anety se postupně zvýrazňovaly psychické problémy, které její lékařku vedly k doporučení nasazení antidepresiv. Po zjištění, že trpí borreliózou, se Aneta radovala a věřila, že se brzy uzdraví.
Ilona znala problematický případ déle neléčené borreliózy ze svého okolí. Diagnóza ji přesto nijak nevyděsila. Věřila, že antibiotika zaberou, a o možných komplikacích v tu chvíli nepřemýšlela.
Katka se o své nemoci prý moc bavit nedokáže. Nemá ráda, když ji ostatní utěšují. Má pocit, že se do toho, co prožívá, stejně nedokážou vcítit a vlastně je ani nechce svými problémy obtěžovat.
Tomáš N. promýšlel, komu o své nemoci poví, protože se ještě před stanovením diagnózy setkával s negativními reakcemi okolí. Když se ho ale někdo zeptal, jak se cítí, tak mu odpověděl.
Michaela považovala za ztrátu energie o borrelióze běžně hovořit a měla pocit, že by si lidé mysleli, že svoji nemoc příliš řeší.
Lada považovala za dobré mluvit například o tom, jak komplikovaná byla její cesta k stanovení diagnózy.
Zuzana přijala diagnózu věcně. Byla ráda, že byla stanovena brzy po nakažení, a nevnímala ji jako „žádnou hrůzu“. Její přístup k onemocnění pak ovlivnil i postoje jejího okolí.