Zpět na Reakce na diagnózuna téma

Lada považovala za dobré mluvit například o tom, jak komplikovaná byla její cesta k stanovení diagnózy.


Lada

  • Věk v době rozhovoru: 38 let
  • Věk v době diagnostikování: 24 a 25 (onemocněla opakovaně)
  • Absolvovaná léčba: standardní antibiotická, alternativní antibiotická, doplňková

Textová verze


T: (hm) Zvažovalas nějak třeba, komu říct, že máš borreliózu nebo že jsi přesvědčená, že ty problémy jsou od borreliózy? Nebo ti to přišlo úplně, že to není citlivé téma, že je v pohodě to říct komukoliv, kdo se ptá?

P: Nebylo to citlivé téma. Mě strašně prostě překvapil, zaskočil a naštval přístup toho zdravotnictví. Strašně mě to úplně dodnes dere a nemůžu to pochopit, co za tím je, proč to tak je a proč to nejde změnit. Takže já to ráda říkám, právě i kvůli tomu, aby lidi věděli, co se děje. A bohužel tady v tom případě spousta těch lidí si musí tu diagnózu stanovit sama tak jako já, takže si myslím, že je dobré o tom mluvit. Samozřejmě někteří lidi to berou jinak, takže tam pak to člověk třeba vzdá.

Další zkušenosti:

Robertovi lékař volal, že má přijít kvůli výsledkům krevních testů.

Jana si lékařskou zprávu o lumbální punkci přečetla až po dvou letech. Po telefonu se ihned po vyšetření dozvěděla, že je vše v pořádku, ve zprávě se však doporučovalo přeléčení antibiotiky, ke kterému nedošlo.

Aleš nepovažoval diagnózu borrelióza za nijak zvlášť hroznou, měl dojem, „že se až tak moc neděje“.

Mária vysvětlovala, proč je tak důležité mít stanovenou diagnózu.

Tomáš P. pocítil v reakci na sdělení diagnózy velkou úlevu. Už dlouho mu bylo zle a ve svém soukromém ani pracovním životě nefungoval tak, jak si přál, ale nikdo mu až doteď nemohl pomoct.

Libuše prožívala po sdělení diagnózy stav euforie. Oproti roztroušené skleróze, na kterou u ní lékaři usuzovali původně, jí borrelióza přišla jako mnohem „lepší možnost“.

U Anety se postupně zvýrazňovaly psychické problémy, které její lékařku vedly k doporučení nasazení antidepresiv. Po zjištění, že trpí borreliózou, se Aneta radovala a věřila, že se brzy uzdraví.

Ilona znala problematický případ déle neléčené borreliózy ze svého okolí. Diagnóza ji přesto nijak nevyděsila. Věřila, že antibiotika zaberou, a o možných komplikacích v tu chvíli nepřemýšlela.

Mária se cítila tak zle, že sdělenou diagnózu v prvním momentě ani nevnímala.

Jiřina se po stanovení diagnózy rozhodla s nemocí bojovat

Anna se zlobila na dceru, která byla první, kdo jí řekl, že by mohla mít borreliózu.

Katka se o své nemoci prý moc bavit nedokáže. Nemá ráda, když ji ostatní utěšují. Má pocit, že se do toho, co prožívá, stejně nedokážou vcítit a vlastně je ani nechce svými problémy obtěžovat.

Tomáš N. promýšlel, komu o své nemoci poví, protože se ještě před stanovením diagnózy setkával s negativními reakcemi okolí. Když se ho ale někdo zeptal, jak se cítí, tak mu odpověděl.

Michaela považovala za ztrátu energie o borrelióze běžně hovořit a měla pocit, že by si lidé mysleli, že svoji nemoc příliš řeší.

Anna pozitivně vnímala zájem kolegyň z práce, které neměly s borreliózou žádnou zkušenost.

Lada považovala za dobré mluvit například o tom, jak komplikovaná byla její cesta k stanovení diagnózy.

Zuzana přijala diagnózu věcně. Byla ráda, že byla stanovena brzy po nakažení, a nevnímala ji jako „žádnou hrůzu“. Její přístup k onemocnění pak ovlivnil i postoje jejího okolí.

Petra vyprávěla o reakcích rodiny včetně krásné podpory od staršího syna.

Robert byl nejdřív na boj s borreliózou sám, lidi v jeho okolí mu nerozuměli, nebo ho dokonce odsuzovali. U jeho nejbližších se postoj změnil s nastoupením léčby na soukromé zahraniční klinice.

Anežka zažívala nepochopení ze strany přítele, další příbuzní a někteří kamarádi ji ale podpořili a nejvíce pomohly starší děti.