Tomáš N. byl rád, že ho rodina i kamarádi alespoň částečně pochopili. S opravdovým porozuměním se však setkal hlavně v rámci komunity lidí se stejnou diagnózou.
P: Říkám, ty reakce byly různé. Co se týče rodiny, ti to pochopili tak napůl, co se týče mých kamarádů, přátel, tam to bylo podobné. Mám v podstatě pouze jednoho jediného kamaráda – a toho si hodně vážím –, který to naprosto pochopil, který mimochodem teda, myslím si, že pochopil možná jenom díky tomu, že možná on sám tuší, že má něco podobného. Protože ten teď bojuje s nějakými podivnými příznaky taky, akorát ještě nedošel u něj tak daleko jako u mě. A zkrátka bohužel toto je nemoc, co já tak zjišťuju, i všude kolem sebe, ne jenom u sebe, ale všude kolem sebe, kterou kdo nezažije, tak těžko pochopí. To tak bohužel je. Takže kamarád jeden to pochopil, z přátel to pochopil jeden člověk. Potom někteří to pochopili tak napůl. A někteří mi třeba řekli: „Tak až se uzdrav…“ Protože já jsem, to bylo v roce 16, když mi bylo fakt špatně, tak jsem nikam moc nechodil, tak mi třeba řekli: „Tak až se uzdravíš, tak se nám ozvi.“ To je úžasně povzbuzující, když něco se léčí několik let, mi lidi řeknou, abych se jim ozval, až se uzdravím. Se jim mám asi za tři roky… Říkám, moc to lidi většinou nepochopili. Samozřejmě pochopili to lidi v té naší skupině, co tam řešili, lidi to samozřejmě pochopili všichni naprosto přesně, x lidí tě obdivuje, že dokážeš chodit do práce, že s tím dokážeš jakž takž fungovat. Protože to jsou lidi, kteří často leží v posteli. A nedokážou absolutně nic. Ale zdraví lidi, co toto neřeší, tak beru za úspěch, když to aspoň částečně pochopí.
Jana si lékařskou zprávu o lumbální punkci přečetla až po dvou letech. Po telefonu se ihned po vyšetření dozvěděla, že je vše v pořádku, ve zprávě se však doporučovalo přeléčení antibiotiky, ke kterému nedošlo.
Tomáš P. pocítil v reakci na sdělení diagnózy velkou úlevu. Už dlouho mu bylo zle a ve svém soukromém ani pracovním životě nefungoval tak, jak si přál, ale nikdo mu až doteď nemohl pomoct.
Libuše prožívala po sdělení diagnózy stav euforie. Oproti roztroušené skleróze, na kterou u ní lékaři usuzovali původně, jí borrelióza přišla jako mnohem „lepší možnost“.
U Anety se postupně zvýrazňovaly psychické problémy, které její lékařku vedly k doporučení nasazení antidepresiv. Po zjištění, že trpí borreliózou, se Aneta radovala a věřila, že se brzy uzdraví.
Ilona znala problematický případ déle neléčené borreliózy ze svého okolí. Diagnóza ji přesto nijak nevyděsila. Věřila, že antibiotika zaberou, a o možných komplikacích v tu chvíli nepřemýšlela.
Katka se o své nemoci prý moc bavit nedokáže. Nemá ráda, když ji ostatní utěšují. Má pocit, že se do toho, co prožívá, stejně nedokážou vcítit a vlastně je ani nechce svými problémy obtěžovat.
Tomáš N. promýšlel, komu o své nemoci poví, protože se ještě před stanovením diagnózy setkával s negativními reakcemi okolí. Když se ho ale někdo zeptal, jak se cítí, tak mu odpověděl.
Michaela považovala za ztrátu energie o borrelióze běžně hovořit a měla pocit, že by si lidé mysleli, že svoji nemoc příliš řeší.
Lada považovala za dobré mluvit například o tom, jak komplikovaná byla její cesta k stanovení diagnózy.
Zuzana přijala diagnózu věcně. Byla ráda, že byla stanovena brzy po nakažení, a nevnímala ji jako „žádnou hrůzu“. Její přístup k onemocnění pak ovlivnil i postoje jejího okolí.