Alešova dcera na zvuky někdy reagovala, někdy ne.
Než popíšu období, kdy už dcerka používala naslouchadla, chtěl bych popsat období do doby, než je dostala. Naše dcera se projevovala tak, že jsme na ni mluvili a ona se v některých případech otočila, reagovala, a v některých případech byla apatická.
Většinou jsme to zdůvodnili tím, že si hraje, má svůj vnitřní svět a nějakým způsobem nevnímá naše podněty. Začali jsme na ni proto mluvit nahlas, aby reagovala, a úspěšnost byla okolo 30 procent. Zkoušeli jsme to způsobem pokus, omyl, zjišťovali jsme její reakce, když na ni mluvíme přímo, face to face, a když na ni mluvíme za zády. To se občas otočila, občas ne. Potom jsme začali zároveň i tleskat a ona byla schopná zareagovat. Takže potom to probíhalo způsobem, že jsme na ni volali, zatleskali, a teprve na podnět potlesku se dcera otočila. To byly naše první zkušenosti do té doby, než dostala naslouchadla. Zdůvodňovali jsme si, co a jak dcera slyší, že dokáže něco reprodukovat, že tam byl hlasový projev, podle nás typický, to znamená zvolání, křik, táta, máma. To všechno jsme nějakým způsobem zaznamenali, ale asi to bylo způsobeno jednak odezíráním dítěte a také možná tím sociálním kontaktem.