Bára popisovala své obavy pouštět dceru samotnou na sportovní aktivity.
T: Jak ovlivnila vada sluchu dcerčin volný čas?
P: Její volný čas, si myslím, ovlivnila vada sluchu určitě, možná spíš ale druhotně, protože já se o ni dost bojím. Tak trochu se ji bojím pouštět někam samotnou. Třeba v situaci „já se půjdu projet na kole“ bych jí to určitě nedovolila, určitě musí jezdit s námi. Kdyby chtěla jít za kamarádkou, tak ji samozřejmě po vesnici pustím, ale jen za tou kamarádkou, která bydlí kousek od nás. Když už je to dál a musela by jít někam dál po chodníku nebo po silnici, tak bych ji tam raději dovedla, protože mám stále určitou obavu, aby slyšela auto, co jede za ní apod. Prostě se o ni bojím, možná až zbytečně moc, ale jinak si myslím, že koníčky jí to nijak neomezilo, dcera sportuje, plave, dělá všechno. Dokonce se teď snaží hrát na kytaru, zalíbila se jí kytara, myslím, že to nebude úplně na nějaké koncertní umění, ale chce si brnkat, takže jsme pořídili kytaru a dcera se tím baví, ale jinak jí sluchová vada koníčky asi neomezila, spíš to trávení volného času, což je tím, že si ji nechávám víc pod dohledem, než kdyby byla normálně zdravé, slyšící dítě, ale těžko říct.