Radka R. musela ověřovat, co vše syn rozuměl.
P: Syn mluvil hůř, i teď mluví hůř. Rozumí hůř samozřejmě, musíte na něho mluvit a musíte mu říct danou věc třeba víckrát, protože on to i slyší, ale jak má omezenou slovní zásobu, tak třeba neporozumí, co svým sdělením chcete říct, takže to případně několikrát opakuje nebo tomu i rozumí, ale zopakuje mi to, aby se ujistil, že tak, jak to on pochopil, jsem to já i myslela.
Takže je to takový komunikační ping pong, například: „Běž si umýt ruce do koupelny a utři se do toho červeného ručníku.“
„Do koupelny? Takže mám jít do koupelny umýt si ruce.“ „Ano, běž do koupelny umýt si ruce.“ „A ručník, ten červený?“ „Ano, ten červený ručník.“ „Takže ne ten zelený, ale ten červený.“ Takže takhle ten rozhovor mezi námi opakujeme pořád dokola, až to syn už říká dobře. On to skoro slyší, ale není si jistý, jestli jsem náhodou neřekla něco trošku jiného. Takhle to tedy funguje. Ale my máme jen to jedno dítě, takže nám přijde normální, že takhle mluví. Mluvíme s ním vlastně pořád, stále to opakujeme dokola, ale v podstatě už s ním fungujeme normálně, už nemám pocit, že je nějak, tedy doma, když jsme, tak nemám pocit, že je nějaký jiný, nebo, máme už tu svoji slovní zásobu, kterou používáme, ale to se asi v každé rodině používá určitý soubor specifických slov, takže je potom problém, když třeba přijde návštěva a použije nějaké jiné slovo, to pak syn třeba neví a já si to v tu chvíli uvědomím, „aha, on má vlastně omezenou slovní zásobu“, ale jinak to až tak moc nevnímám.