To tělo potřebuje ten motor nějakej. To když se zastavíte, no, tak se zastaví celý tělo, to prostě nejde. Ne? Aji ta hlava. To jak přestanete přemejšlet nebo prostě se přestane myslet, nebo taťka aspoň třeba teďka ty zprávy nebo to, ale dobře, ale má trochu přehled vo tom, jo ale, musí o tom přemejšlet, no. To bez toho to nejde. Já mám ráda křížovky, já mám ráda knížky jako tohle, ráda si přečtu něco, hlavně teda z historie bych řekla, takový ty slaďáky to já nemusím a máme rádi tu přírodu, no. Ta příroda ta nás drží. My jdeme do kostela do přírody, abych vám pravdu řekla. 

Trenujete nějak své schopnosti, dovednosti? (pauza) Trenujete?

No, tak, jak bych řekla, trénuju. Teda křížovky, to není moje, jako. Myslím si, že tím čtením nebo tady tím (hm), že se musím teda na to náboženství připravovat nějak, abych jim tam něco těm dětem povídala. Tak to taky je takový jako trošku to, no. Jinak.

Učíte se novým věcem?

No. Musím, no, ae že bych to vyhledávala, (smích) jako.

Co například?

(hm) Tak na tom internetu. Dycky, když mně tam změní jinou verzi, tak to tam musím nějak se k tomu propracovat.

Když už teda není vyhnutí, tak zase naopak se do toho zakousnu a chci vědít, proč je to tak a proč to takhle a chci to až do detailu, prostě vědít, jak by se to dalo a co todle všecko, jo, tak jako. Tak i v tomhle, dá se říct, že, že, že trénuju některý věci, nebo se snažím pochopit a rozšířit si tak nějak ty. Ale jenom tam, kde to potřebuju. Jako že bych studoval něco, vo čem nevím, že to budu někdy potřebovat, tak to teda to, to nikdy nebylo. Ale potom, když už mě jako situace donutí, tak vob- zase vobráceně se do toho, jak se říká, zakousnu a chci vědít, proč to tak musí a proč je to tak, a chci to vědít celý a jsem protivnej a.

Jste ochotný se učit novým věcem? 

Pokud je budu potřebovat, nebo pokud mě situace donutí, abych- (ee) že ty věci potřebuju, pak teda ano, ale jinak jako říkám preventivně dopředu, jednak vím, že to je zbytečný, protože to hned zapomenu, to jako jo. Já třeba si i- i v tej manuelní. Já něco vymyslím, něco lepšího než bylo předtím, jenže bohužel, když to mám dělat podruhý, tak už nevím, jak to bylo.

Vás baví sa učiť nové veci, že?

Ano, strašně. Strašně mě to baví. Jako, nesnáším, když něco nevim. Ale nepamatuju se, když jsem byla ve škole, že bych teda tohle nadšení měla, i když jsem měla pořád jedničky a vyznamenání, občas samozřejmě nějakou dvojku taky. Tak, že bych prahla po něčem, co jsem neměla zrovna se učit, to ne, tehdy ne, ale. Jo, jedna věc je zajímavá. Co jsem v tom důchodu, tak musím, mám, mám prostě touhu zaměstnávat mozek. Vadí mně, když jsem někde, a-a nemám tam nic, tak aspoň ty křížovky. Nebo čtu teda hrozně ráda. Teď čtu pětatřicetidílnou ságu, ságu rodu Morlandů. Což je historie Anglie od patnáctého století. A ta autorka (ehm) si (ehm) v každém tom dílu uvádí literaturu, ze které čerpala, což je vlastně všechno historická literatura, takže to odpovídá skutečnosti. Jenom ti lidé, ten román zabudovaný vlastně do té historické souvislosti, ten je z části vymyšlen. Takže jsem úplně nadšená, že to má pětatřicet dílů, že mám co číst.

Hm, dobře. Tak a trénujete nějakým způsobem svoje schopnosti nebo dovednosti?

No tak, trénuju… Tak člověk třeba tím, že čte jako nebo, že si v lese opakuju známý slova, teda slova, který, na který si vzpomenu jako jo, anebo teď jsem vzpomínala, že třeba dneska, v lese jsem na to vzpomněla, že dneska třeba děcka vůbec neumí násobilku. Nás dřeli, nás tak, nás dřeli násobilku, malou, velkou. Tak jsem si opakovala velkou násobilku a párkrát jsem se aj zasmála, že jako, že jsu dobrá. Jako myslím to jako ironicky. Jo, tak jsem si to musela znovu spočítat. No tak, tak já se třeba bavím, jo? Pes se pak dívá, s kým mluvím, protože já to říkám nahlas, že? No tak, dobrý, dobrý je to.

Jo. Trénujete nějaké svoje schopnosti ještě?

No to taky se musím přiznat, že netrénuju, že nebo jenom velice málo no, ty duševní, že tak nějak v tom jsem zakrněla, protože už míň čtu, už taky prostě kvůli těm očím a no, nejsem taková, tak mě nezajímá jako třeba to dění okolo jako dřív, že jsem prostě bez no, že jsem si vždycky přečetla noviny a tak teď už mě to tak jako moc nezajímá no.

Tak, když jsem se v těch sedmdesáti naučila na počítači, což byla zase zásluha té naší předsedkyně, protože jednou se při cvičení zeptala: „Nevadí vám, že jsme počítačově negramotní?“ Takže já jsem byla první, kdo zved ruku, že mně to teda strašně vadí, i když manžel už před tím (ehm) asi čtyři roky na počítači pracoval, tak já jsem ho s velikým obloukem obcházela. Protože von není dobrý pedagog a ta paní zařídila, že jsme – nás bylo jenom asi osum, co jsme se chtěli naučit ještě (ehm) zvládnout ten počítač, tak (ehm) se domluvila s ředitelem devítiletky a oni nás zařadili mezi deváťáky. Takže ti deváťáci si nás rozebrali a učili nás deváťáci, pod dohledem paní učitelky. Což bylo úplně skvělý. Ani moje vnoučata nebyly ochotný mě ty začátky naučit. No, a protože nás to hrozně bavilo a je taky a i paní učitelka říkala, že oni se víc naučí tím, že nám to musí vysvětlovat, tak jsme ještě potom šli v září znovu. To už nás zase měla ta další, vlastně, třída, takže další deváťáci. No a to mně úplně stačilo k tomu, abych si potom pátrala po všem možném. No a zaujala mě, protože já ráda fotografuju, tak mě zaujala práce s fotografií. Tak jsem se naučila dělat koláže, který jsem už vystavovala taky na výstavě. A ty dělám dodnes, když někdo potřebuje, samozřejmě všechno zadarmo, já jsem za nic nedostala ani korunu, za ty aktivity, to vůbec ne. Když tančíme někde na veřejnosti a dostaneme limonádu, tak jsme šťastný. To je všechno, všechno jenom dobrovolná záležitost. No a tak, ty koláže, no a potom vlastně díky mému spolužákovi z gymnázia, když jsme se sešli na nějakém sjezdu, tak jsem zjistila, že umí víc než já. No a přes Skype občas mně poradil něco, takže teď dělám i prezentace s hudbou.

Když sem byla, končila sem prostě na poště, šla jsem, přecházela sem do na- na- do tý pekárny, tak pak tam přišel jinej vedoucí, který nabé- který nabíral prostě pracovníci zpět, který jako byli dlouhodobý, no, tak přišli za mnou, abych se vrátila na tu poštu. No já sem vo tom přemejšlela a teď sem si říkala: Pane Bože, musela bych bejvala do Budějovic na počítače. Tak sem si říkala, no, to já nezvládnu. Určitě bych to nezvládla. Tak sem zůstala (ee) v těch pekárnách dělat, což neska mě mrzí, protože se stalo to, že paní učitelka se mě zeptala, mám dojem v druhé třídě, že byl Páťa, se mě zeptala, říká: Paní Binderová, chci vaší mailovou adresu. A já říkám: A já jí nemám. Nó a počkejte, ale dyť Patrik říkal, že máte internet. Já povídám, no internet mám, ale prostě mejlovou adresu nemám, protože s tím neumím dělat, jo. Povídám, to je na, na počítači je kluk, jo, prostě sme mu ho koupili. A vona říkala, no nic, dejte mi teda telefon, jo, nic se neděje. Jenomže což mě zamrzelo a říkám mužovi doma, říkám člověče, mladý tam lidi a já sem si tam připadala jako ten starej blbec, kterej neumí nic. Tak sem (ee) se přihlásila na kurz na počítači a prostě, kterej jsem absolvovala a na tom počítači sem se naučila, jo.

Úžasný.

Jo (smích) A dneska si říkám, že s-, že sem měla tehdá vopravdu vodejít s tý pekárny a věnovat se tomu, čemu sem se dříve věnovala, jo, no. I když zase sem se naučila zase jiný věci, naučila sem se zase různý věci, který sem neuměla, jó, tak vono to taky k něčemu bylo dobrý, jo, ale prostě tohlecto mě mrzí, že sem se toho bála, vlastně, že nebylo se čeho bát.

Učím se malovat. To mně dcera koupila jako knížky a to je jako na podporování té mozkové sféry kterési, že? Tak ale teďka ňák, já spíš v zimě. Jako ale dřív jsem uměla malovat, teďka už neumím. Protože já jsu, za naší doby to bylo, já jsu přeučenej levák, víte? Takže to je takový, já dělám všechno pravou rukou a doleva nebo, tak člověk neví, jak to v té hlavě vlastně má srovnaný. Tak se učím jako takový ty jednoduchý kresby jakože. Tím se člověk zabaví.