Lucie se z deprese dostala díky zlepšení zdravotního stavu dcery a díky terapii.
T: Jaká byla vaše první reakce, když jste se dozvěděla diagnózu? Co vám běželo hlavou, jak jste se cítila?
P: Já jsem byla zoufalá, já jsem rok a půl si sama se sebou absolutně nevěděla rady, byla jsem v těžké depresi, nevěděla jsem, co bude dál, nevěděla jsem, nedokázala jsem si představit, co všechno to bude obnášet, ten budoucí život, nechtělo se mi vstávat z postele, chtěla jsem jenom spát, byla jsem opravdu psychicky na tom hodně špatně.
T: A po tom půl roce se to už…
P: Roce a půl.
T: Po roce a půl.
P: Tak jak se dcera postupně začala zlepšovat, potom jí nasadili tu ketogenní dietu a ona tak dobře zabrala, tak samozřejmě i mně se udělalo líp, protože jsem viděla… Ono je to takové hrozně těžké sledovat to svoje dítě, které je nemocné, má problém, vy jí nemůžete pomoct. A ještě ke všemu ani léky nezabírají a ani doktoři si s tím neví rady, tak vlastně co bude dál, člověk neví. Tak samozřejmě je z toho hrozně zničený.
T: Vyhledala jste vy sama třeba odbornou pomoc?
P: Ano, docházela jsem k paní psycholožce na psychoterapii.
T: Pomohlo vám to?
P: V určitých oblastech určitě. Smířit se s dceřinou nemocí mám ale problém doteď, ještě jsem se s tím pořád nesmířila. V určitých oblastech, v té akutní krizi možná jo, ale takhle dlouhodobě s tím pořád bojuju.
T: A chodíte ještě k té paní psycholožce?
P: V současné době jsem tam dlouho nebyla, teď už nějakou dobu. Dojížděla jsem tam pravidelně, ale teď už jsem tam delší dobu nebyla, neměly jsme smluvený termín a nějak mě nenapadlo se objednat znova, takže teď jsem tam nebyla.