Miroslav hovořil o tom, jak synova epilepsie změnila jeho hodnoty a postoj k životu.
P: Možná se aktivně snažím, aby se tak stalo. Myslím na to, snažím se na to myslet s takovým nadhledem a připomínat si, že mi tohle má třeba něco připomínat. Jak jsme všichni smrtelní a zranitelní, že tady zítra nemusíme být. A tak nějak se snažím se střídavým úspěchem to využívat třeba k nějakému seberozvoji. A k tomu, abych se třeba líp choval k rodině a tak. Ale to všechno ve mně bylo i předtím, takovéhle snahy a tohleto možná. Myslel jsem si, že mě to nějak změní víc, nebo promění, ale je to takové, že… Já pořád musím chodit do práce a jsem jenom omezenou dobu s dětmi, tak samozřejmě člověk zvažoval, že taková věc se stala v rodině. Teď je nejvíc potřeba, abych dal výpověď a byl jenom co nejvíc tady. Ale nakonec ten život jde dál prostě. A i se snažíme ty naše koníčky jako zahrádku, nebo co tady pěstujeme, tak tomu taky věnujeme ten čas a někdy mám pocit, na to jak mám speciálního syna, tak že jsem s ním málo. Nepodílím se až tak na výrobě těch různých pomůcek a tak. Kdybych to měl nějak shrnout, tak až tak mě to teda asi nepoznamenalo.
T: Vy jste přímo použil, že se aktivně snažíte o to, abyste si nějak ty hodnoty uvědomoval.
P: Hm…
T: A proč?
P: Tak je taková dobrá příležitost. Dneska ten svět je orientovaný na výkon, na spotřebu, a když máte… Takhle je to jasně dané, dítě se narodí, teď rostou, pak utečou z domu. A u nás to bude kdovíjak. Tak hledat nějaké zdroje, nějakou vnitřní sílu na to, přijmout to a aktivně se snažit uvědomovat si, co skutečně má na tom světě smysl.