Petr K popsal, jak zvládal situaci, když měla jeho dcera vážné pooperační komplikace.
P: Bylo to vážné, velice vážné, dostala transfuzi, horečky byly strašné, my jsme to sráželi, všecko se ledovalo, ona se ledovala, už se jí prášky vlastně nemohly…, pořád se střídalo, co se mohlo, léky paraleny s těmi kapačkami, a to všechno možné. Chladilo se, kapačka se chladila, transfuze, ona se chladila, než se to srazilo. Ale zvládla to, taková bojovnice je to. Větší než já.
T: A tak jste taky bojoval?
P: Já jsem taky bojoval, ale je fakt, že jsem si nějak nepřipouštěl, že by se něco mohlo stát. To bylo dané asi tou psychikou, že člověk musel být takhle nastavený. Protože kdybych se tam hroutil, tak bych tam byl k ničemu, já sem potřeboval být fakt oporou pro ni. A celkově jsem to musel zvládnout. Já musím, i když mi doktor řekl, že ten stav je kritický, tak jako jo, jasné, bylo to tam ve mně… Ale normálně já si na to pamatuju, že jsem si to vůbec nepřipouštěl, že by se mohlo něco stát, že by to nepřežila. Já si na tu dobu pamatuju, že jsem říkal, že to zvládne. Říkám, ledoval jsem ji, všechno, nebo chladil jsem, chodil jsem, a nepřipouštěl jsem si to. Pak byly chviličky večer, kdy jsem třeba šel dolů si dát kafe… Nebo když člověk začal nad tím přemýšlet, tak jsem se rychle od toho oprostil a šel sem za ní, byl jsem u ní. Ale říkám, co jiného člověk by pak udělal, nic. Nepřipouštěl jsem si to. Asi to je nějaký obranný reflex člověka, anebo je to možná moje povaha, nevím. Ale spíš ne, musí tak člověk nějak myslet, aby byl schopný tam fungovat a být oporou.