Lucka popsala, jak zvládala onemocnění syna a co jí pomohlo.
T: Jak vy sama zvládáte onemocnění vašeho syna?
P: Tím, že už ho máme přes 2 roky, tak jsem se s tím naučila žít. Přiznám se, že potom, co nám… Doufala jsem, upínali jsme se k tomu oba dva s partnerem, že když ty léky vysadíme, tak všechno bude v pořádku a náš syn bude zdravý. Tak byl to takový šok, ale jak říkám, tím, že jsme teď leželi spolu týden ve fakultní nemocnici a viděla jsem ty děti na neurologii, tak jsem si každý den říkala: „Děkuju Bohu, že mám zdravé dítě.“ Protože ano, epilepsie je hrozná nemoc, nepříjemná, ale když člověku fungují léky, tak vy ani nepoznáte, že to je epileptik. Bohužel ano, bude ho to limitovat třeba při výběru zaměstnání, chce být doktorem, nevím vůbec, jestli to jde, aby epileptik byl doktorem. Budu o tom muset vést diskuzi s naší paní doktorkou. Tak jsem si říkala, že ta epilepsie je hrozná, ale jsou daleko horší věci. Pořád je to normální člověk, který může žít svůj normální život, neumře dřív – může žít, když se neutopí, nespadne z výšky, tak ho vlastně nic víc neohrožuje. Informovala jsem se, léky může brát dlouhodobě, nemají vliv na játra, na nic takového, už jsou tak propracované, že tyhle sekundární vlivy tam tolik nehrozí. Takže je to zdravý člověk podle mě, to, že bere léky… Ale je to jenom chronické onemocnění, které, když bude brát léky, tak bude pod kontrolou.
T: Vyhledala jste vy tenkrát odbornou pomoc?
P: No, přiznám se, tím, že jsem se pak vracela do práce, starala jsem se o dítě, byla jsem v pokročilém stadiu těhotenství, tak na to nebyl čas. Museli jsme se s tím sžít sami. Ale jak říkám, díky tomu, že to opravdu bylo tak vypjaté, byl to ten status epilepticus, tak tam byl obrovský vděk, že máme dítě zdravé, mentálně zdravé, a o to líp se nám s tím vycházelo. A hlavně my – já si tam na rovinu přiznám, že my jsme si ty 2 roky nepřipouštěli, že je epileptik – my opravdu tím, že 2 roky potom neměl záchvat, tak my jsme se pořád upínali k tomu, že je zdravý, a že až vysadíme léky, tak bude zdravý. Takže teď zas po těch záchvatech je to šok, je to těžké, ale člověk se s tím smíří a nic jiného mu nezbývá.