Táňa byla smutná, že nemohla chodit svobodně ven s ostatními dětmi.
P: Já jsem třeba moc ani nemohla chodit do vody. Když šli na bazén, tak já jsem chtěla jít, ale mamka, že ne, radši ne, protože by se tam něco mohlo stát a to bych se tam asi mohla utopit nebo něco. Takže to bylo hodně takové omezené. Když se třeba šlo někam, na nějakou party, tak já jsem nemohla jít a podobně. Třeba jsme šli jednou – mamka mi dovolila – a tam se mi to stalo a rozbila jsem si hlavu. A to bylo pak ještě horší. Takže jsem byla hodně taková z toho smutná, často jsem brečela. Potom jsem začala chodit i k psycholožce, ale já jsem si říkala, že je to dobře, že tam chodím. Ale nějak mi to vnitřně nepomáhalo. Pořád jsem totiž byla zavřená doma. Já jsem totiž chtěla jít s nimi ven. Ale nějak mi to nepomáhalo.