Táňa se nejhůř cítila při záchvatech ve škole.

Táňa

• Věk dítěte v době rozhovoru: 18 let
• Věk dítěte v době diagnostikování nemoci:  9 let

• Zobrazit celý profil

Textová verze

T: Co ti na tom vadí nejvíce, na těch záchvatech?

P: Že vždycky přijdou v nevhodnou dobu. Jako třeba když je hodně lidí. A já to nemám ráda, když to musím mít, když tam je hodně lidí. Pak takové nějaké vysvětlování, co to máš, proč to máš, co to je, a takové věci. Třeba ve škole jsem to hodně mívala. To jsem neměla ráda. Hodně v těch třeba 16 letech jsem to měla ve škole často. A to se taky hodně děcka dívala a často jsem jezdila ze školy hned domů. Nebo domů, prostě někam, kde je klid. Protože jsem neměla ráda, když děcka se po tom hned dívala. Bylo to takové hodně nepříjemné v té chvíli ve škole.

T: To myslíš, po tom záchvatu, když nastal?

P: Ano. Proto to bylo takové hodně těžké, že jsem fakt padala, třeba jsem spadla na lavici nebo takhle. A bolelo mě to v tu chvíli na těle.

T: A věděli to tví spolužáci, že máš epilepsii?

P: Ano. Já jsem to nějak neřekla vyloženě „Děcka, mám epilepsii“ nebo takhle. Ale myslím, že to všichni ví, že už za ty tři roky jim to došlo nebo si to řekli. A jednou se mi to stalo přímo při zkoušení, takže jsem byla jako jediná před tabulí, to všichni viděli. Vlastně jsem byla zkoušená v matematice učitelem a prostě se mně neudělalo asi dobře nebo jsem byla právě vystresovaná a spadla jsem přímo před tabulí. A on… Já právě slyším, co se tam říká. A tak jsem ho slyšela. On říkal: „Tak pojďte to dopočítat, slečno.“ Jako že vyvolal jinou. A ona mě musela překročit a dopočítat ten příklad za mě. A mě tam nechal ležet, až mi to prostě skončí, já se seberu a půjdu si sednout. Takže takhle to bylo hodně. Já jsem se mu tam skácela, jako nějaký epileptický záchvat, a on: „Ježiš, ta tady spadla, no, tak pojď to dopočítat někdo jiný.“ Takže ve škole s tím mám takové zkušenosti, jsem z toho taková celkem v rozpacích. Jako nepříjemné.