Lukáš měl pocit, že ho učitelé kvůli jeho nemoci šikanují.

Lukáš

• Věk dítěte v době rozhovoru: 19 let
• Věk dítěte v době diagnostikování nemoci:  5 let

• Zobrazit celý profil

Textová verze

T: Ve škole třeba se učitelé chovali k tobě jinak?

P: Na základce tady ano, to jsem byl považován za – jak to říct – někoho mimo společnost, řekněme. Všichni se mě jako kdyby báli, že je nakazím. I učitelé na mně byli zasedlí, takže jsem se moc dobře neměl. Až na škole pro sluchově postižené, tam jsem zapadl. Tam jsem byl na internátě, tam byli podobní jako já a to jsem si s nimi rozuměl.

T: I ti učitelé k vám přistupovali jinak?

P: Ano. Ti brali ohled na tu nemoc. Tam kdokoliv byl nemocný, tak mu to vysvětlili tak, aby to pochopil. Ale tady v té škole to ne, to byla většinou šikana.

T: Takže ti ubližovali, jako spolužáci?

P: I učitelé.

T: A tenkrát jsi to bral tak, že je to kvůli epilepsii?

P: Ano.

T: Uvědomoval sis to tenkrát?

P: Hm.

T: Jak jsi to řešil?

P: Já jsem to neřešil. Já jsem si toho nevšímal.

T: A řekl jsi to třeba doma?

P: Ano. Akorát mamka to začala řešit, to je takový rváč, řekněme. Takže co se jí nelíbilo, tak šla za panem ředitelem a okamžitě mu vysypala do obličeje, co se jí nelíbí, a ten ředitel dostal strach, řekněme. Tak chvíli to přestalo. Potom na mě začala útočit učitelka, a tak se mamka rozhodla, že mě dá z té školy pryč. A dala mě do té pro sluchově postižené.

T: Byls rád, že se za tebe mamka takhle postavila?

P: Ano. Já bych asi nic neudělal.