Mončini spolužáci vzali její onemocnění jako hotovou věc.

Monča

• Věk dítěte v době rozhovoru: 15 let
• Věk dítěte v době diagnostikování nemoci:  7 – 9 let

• Zobrazit celý profil

Textová verze

T: A jak tohle onemocnění ovlivňuje tvůj každodenní život?

P: Pořád stejně. Protože když jsem jim to řekla, svým kamarádům v novém kolektivu, tak to vzali tím způsobem, že každý má něco. Třeba moje spolužačka má, nebo spíš kamarádka, ne spolužačka, moje kamarádka má kamaráda a ten má taky epilepsii, takže o tom něco ví. A oni to berou tak, že jako koukají někdy na mě, jako kdybych někdy kecala, ale berou to úplně normálně.

T: Ty jsi mluvila o tom, že tvoji spolužáci i kamarádi to ví, že máš epilepsii. Věděli to i na základní škole?

P: Taky.

T: Kdo a jak jim to řekl tenkrát na té základní škole?

P: To si moc nepamatuju, ale myslím si, že jsem to byla i já sama.

T: A ptal se tě třeba někdo ze spolužáků na základní škole na to, jaké to je, mít epilepsii? Měli na tebe nějaké otázky?

P: Ptali se. A mají taky někdy nějaké otázky. A když jsou normální, tak na ně dokážu i odpovědět.

T: A teď na té střední škole je to podobné?

P: Taky, taky se mě třeba ptají, jaké to… ne jaké to je, ale jaké mám omezení nebo tak. Tak jsem jim třeba říkala, že nemůžu plavat nebo takhle.

T: A na té střední škole, to jsi jim řekla ty, že trpíš epilepsií?

P: Hm.

T: Jak reagovali?

P: Jako kdyby se nechumelilo. Oni to vzali tím způsobem, že každý má něco.

T: A myslíš si, že je dobře, že to vědí?

P: Určitě.