Ondřej nesměl při praxi pracovat s většími stroji.

Ondřej

• Věk dítěte v době rozhovoru: 17 let
• Věk dítěte v době diagnostikování nemoci:  16 let

• Zobrazit celý profil

Textová verze

T:  Co učitelé, jak k tobě přistupují od té doby, co jsi měl ten záchvat ve škole?

P: Učitelé teď jsou ke mně opatrnější, samozřejmě, protože ví… Třeba jsem chodil na praxe, tam se o tom vědělo a vůbec mě nechtěli pouštět k větším strojům, že kdybych to náhodou dostal a takové věci. Takže o tom se vědělo ve škole a dávalo se takhle na mě pozor ze strany učitelů, to hodně.

T: Jak jsi vnímal to, že jsi nemohl třeba jít pracovat k tomu většímu stroji, vadilo ti to?

P: Trochu jo, protože já jsem věděl – nebo věděl, to se nemůže vědět –, ale já jsem věděl, že nemám ty velké záchvaty, a trošku mně to vadilo. Jsem se jí to snažil vysvětlit, ale ona říkala, že má pokyn. Takže jsem to chápal, dá se říct.

T: A to byl ten pokyn přímo už na té praxi?

P: Ano.

T: Vnímáš ještě třeba nějaká jiná další omezení v souvislosti s epilepsií?

P: Hlavně v té škole, to je asi největší, protože tam se o tom ví nejvíc, tam to všechno začalo. Takže tam se o tom ví, tam se o tom mluví. Ale jinak, já jsem to nějak moc neříkal nikomu, měl jsem to spíš pro sebe – a tady kamarádům, to je všechno, nepotřebuju to nikomu říkat.

T: Ve škole se to týká hlavně těch praxí, ta omezení?

P: Ano. Tam jde spíš o to, že – nevím, jak to říct – na praxi bylo omezení, ale teď se o tom ví, takže ti učitelé na mě mluví,  jestli už to je v pohodě. A takové tyto věci, že se prostě zajímají. To není omezení, ale to je prostě…

T: A je něco, co bys třeba ve škole potřeboval i změnit, co bys tam uvítal?

P: Já určitě ne, ve škole je to v pohodě všechno.