Honza popisoval, že byl velice smutný, když se dozvěděl, že má epilepsii.
Honza
- Věk dítěte v době rozhovoru: 17 let
- Věk dítěte v době diagnostikování nemoci: 1,5 roku
Textová verze
P: Pamatuju si, že i když mi bylo těch 12 – a to je takový ten nástup do puberty, kdy ten kluk si myslí, jak je velký chlap –, tak jsem brečel jako malé dítě, protože mi to bylo strašně líto. Od malička mám rád auta, chtěl bych jednou pomáhat lidem, dělat třeba záchranáře nebo v nějaké jiné bezpečnostní složce, a tímto pro mě byla skoro ta vrata úplně uzavřená. S epilepsií to úplně nešlo, a proto se pořád snažím to vyléčit. Jít za svým snem a dělat to, co mě baví. A vím, že jsem byl z toho hrozně smutný, strašně smutný jsem z toho byl. Vím, že jsem brečel a byl z toho nešťastný, to určitě.
Další zkušenosti:
Monča nevěděla, co přesně epilepsie je, do té doby, než byla starší.
Honza popisoval, že byl velice smutný, když se dozvěděl, že má epilepsii.
Vojta se bál, co na jeho diagnózu řeknou spolužáci.
Terka nejdříve zákazy lékařů porušovala.
Táňabyla smutná, že nemohla chodit svobodně ven s ostatními dětmi.
Johana měla pocit, že svým onemocněním omezuje okolí.
Ovečkapopisovala podporu celé rodiny, a hlavně své maminky.
Terka popsala svoji zkušenost s neepileptickými záchvaty a psychoterapeutickou péčí.
Ovečkasi řekla, že se nebude trápit tím, že má záchvaty.
Martina popsala, že se časem smířila se svým onemocněním.
Lukáš popsal, že bere nemoc jako svoji součást a snaží se na ni nemyslet.
