Táňa byla smutná, že nemohla chodit svobodně ven s ostatními dětmi.
Táňa
- Věk dítěte v době rozhovoru: 18 let
- Věk dítěte v době diagnostikování nemoci: 9 let
Textová verze
P: Já jsem třeba moc ani nemohla chodit do vody. Když šli na bazén, tak já jsem chtěla jít, ale mamka, že ne, radši ne, protože by se tam něco mohlo stát a to bych se tam asi mohla utopit nebo něco. Takže to bylo hodně takové omezené. Když se třeba šlo někam, na nějakou party, tak já jsem nemohla jít a podobně. Třeba jsme šli jednou – mamka mi dovolila – a tam se mi to stalo a rozbila jsem si hlavu. A to bylo pak ještě horší. Takže jsem byla hodně taková z toho smutná, často jsem brečela. Potom jsem začala chodit i k psycholožce, ale já jsem si říkala, že je to dobře, že tam chodím. Ale nějak mi to vnitřně nepomáhalo. Pořád jsem totiž byla zavřená doma. Já jsem totiž chtěla jít s nimi ven. Ale nějak mi to nepomáhalo.
Další zkušenosti:
Monča nevěděla, co přesně epilepsie je, do té doby, než byla starší.
Honza popisoval, že byl velice smutný, když se dozvěděl, že má epilepsii.
Vojta se bál, co na jeho diagnózu řeknou spolužáci.
Terka nejdříve zákazy lékařů porušovala.
Táňabyla smutná, že nemohla chodit svobodně ven s ostatními dětmi.
Johana měla pocit, že svým onemocněním omezuje okolí.
Ovečkapopisovala podporu celé rodiny, a hlavně své maminky.
Terka popsala svoji zkušenost s neepileptickými záchvaty a psychoterapeutickou péčí.
Ovečkasi řekla, že se nebude trápit tím, že má záchvaty.
Martina popsala, že se časem smířila se svým onemocněním.
Lukáš popsal, že bere nemoc jako svoji součást a snaží se na ni nemyslet.
