Textová verze

---

Třetí ročník se vlastně táhnul od jednoho pádu ke druhému, ty neepileptické záchvaty se dost podobaly těm epileptickým a nikdo nevěděl, co mi teda je. Takže jsem byla hospitalizovaná náhle dvakrát těsně po sobě. Potom se tam potvrdilo, že to asi bude psychického rázu, takže se zařídila terapeutická péče. A byla doporučena i nějaká dlouhodobější hospitalizace v terapeutickém centru nebo skupinová terapie, kde jsem náhle strávila 7 týdnů. A mě asi zatím nic moc nenapadá. Asi takhle ve zkratce.

A jaké to pro tebe bylo, ta skupinová terapie?

P: Obrovsky náročné, vyčerpávající, v půlce jsem to chtěl vzdát, že se tam dělo něco netradičního.

T: Co tím myslíš?

P: Tři lidi se tam… No, 2 lidi se tam pokusili spáchat sebevraždu. Takže ustát to tam nebylo nic pro mě jednoduchého. Plus tady doma jsem zažila, že ten víkend, co jsem byla doma, tak se hledal mamky otec, a když se našel, tak ten víkend ho našli mrtvého, oběšeného na stromě. Takže já jsem přijela rozesmutnělá a v pondělí nám oznámili, že jeden pacient z lůžka se pokusil o sebevražd. Naštěstí žil, ale že má polámané nohy, že je na aru. A ve středu k nám nepřišel další docházející pacient, protože se pokusil o sebevraždu, akorát že tentokrát byla úspěšná.

T: Jak jsi to celé prožívala?

P: Hrozně, v tu chvíli jako kdyby s námi nespolupracovali lékaři, a kdybych nemluvila hodně s mamkou, tak asi s tím seknu.

T: Takže jsi nedostala od těch lékařů, co jsi potřebovala?

P: V tu chvíli dostala, věnovali se nám hodně, protože věděli, že to je potřeba. Spousta z nás uvažovala, že s tím skončí. A skončili jenom ti slabší. Ti, co potřebovali o tom mluvit, tak jsme se z toho vypovídali, z těch pocitů, a nebylo nám sice o tolik líp, ale ulevilo se nám.

T: A v té skupinové terapii, tam byli lidé s epilepsií, nebo tam byli i další lidé s různými problémy nebo onemocněními?

P: To byla vyloženě skupinová terapie, kde jsou lidi s nějakými psychickými poruchami.

T: Jsi říkala, že jsi tam byla 7 týdnů. A kdy to bylo, můžeš mi to připomenout?

P: Od 25. května do 11. července.

T: Takže to bylo teď nedávno, že?

P: Hm.

T: A jak ti je teď?

P: Mně je celkem dobře.

T: A kdybys měla možnost se opět zúčastnit té skupinové terapie, tak by jsi šla?

P: Kdybych byla v tom stejně bídném stavu, tak bych asi šla určitě, něčemu to pomohlo.

T: A uvažovala jsi i o individuální psychoterapii?

P: Tak individuální psychoterapie, ta probíhá doteď, tu asi nějaký čas ještě budu potřebovat.

T: Takže chodíš teď na individuální psychoterapii?

P: Hm.

T: A jak už je to dlouho?

P. Přes rok.

T: A jaké to pro tebe je, chodit na psychoterapii?

P: Teď už bych to nebrala. Ze začátku to bylo takové, že jsem se kapánek i za sebe styděla, ale když jsme si o tom s paní popovídaly, tak mi vysvětlila, že se nemám za co stydět. Že lidi, kteří se tváří, že nemají žádné problémy, tak kolikrát mají těch psychických problémů víc, než si dokážeme představit.

T: Ještě bych se tě možná zeptala, jestli jsi někomu pověděla o tom, že chodíš na tu terapii, a na to, jestli to ví někdo z tvého okolí? Ví to tvoje rodina?

P: Moje rodina o tom ví. A pak jenom nejlepší kamarádka. Jinak se o tomhle moc nesvěřuju. Člověk si přece jenom má krýt záda, protože nikdy nevíš, na koho narazíš.

---