Jana popsala, jak vypadal záchvat, který její syn prodělal v metru. Společně s Michalem také mluvila o absencích, které syn míval.

---

Jana a Michal

• Věk dítěte v době rozhovoru: 4 roky
• Věk dítěte v době diagnostikování nemoci: 1,5 roku
• Věk rodiče v době rozhovoru:  44 a 31 let

• Zobrazit celý profil

Textová verze

T: Jak ten záchvat v metru vypadal?

PZ: On se chtěl napít, já jsem mu podala flašku s pitím a pozorovala jsem ho. A potom jsem si všimla, po chvilce, že už nepije, že jen tak cucá flašku, a byl jakoby mimo. Tak já jsem mu tu flašku chtěla vzít. Říkám mu: „Hele, budeme vystupovat.“ Žádná reakce. Chtěla jsem mu tu flašku z ruky vzít, a nešlo to. Měl ty prstíky prostě strašně zaťaté, nešlo tu flašku mu z ruky vyndat. Tak jsem mu říkala: „Budeme vystupovat.“ Žádná reakce. A byl tam takový sesunutý na té sedačce. Tak jsem ho vzala do náruče, vynesla jsem ho a tam jsem si s ním sedla na lavičku. A to se mi zdálo, že zvedl hlavičku, podíval se na mě a potom přišel znova ten záchvat. Nebylo to s těmi křečemi dolních, horních končetin, jenom se zatuhnutím horních končetin, bezvědomím a pěnou u pusy.

T: Takže měl ztuhnutí končetin, nebyly tam ty záškuby?

PZ: Ne, záškuby nebyly, jenom ztuhnutí končetin.

T: A to trvalo jak dlouho?

PZ: Celkem kolem 3 minut.

T: Já bych se ještě vrátila k těm záchvatům před tím velkým – nebo nevím, jestli ho tak můžu nazvat – v tom metru. Vy jste mluvili o tom, že měl i ty absence. A ty absence se projevovaly jak?

PM: Chvilkové zkroucení očí ke stropu, vteřinkové vypadnutí prostě.

PZ: Bylo to různé, třeba buď stočil oči ke stropu, anebo jenom se jakoby…

PM: Zastavil se v činnosti. Upadlo mu, co měl v ruce.

PZ: A nereagoval na oslovení. Až po chvilce se nastartoval a zase pokračoval dál.

T: Co jste dělali vy, když jste viděli, že má ten záchvat, tu absenci?

PM: Ze začátku vůbec nic, protože jsme to nějak nevěděli, nespojovali jsme si to.

PZ: Právě proto, že nám předtím paní neuroložka říkala, že to může mít to dítě z únavy, tak jsme to úplně neřešili. Nedělali jsme s tím nic, s tím se nic de facto dělat nedá. Já si to jenom zapisuju, musím si vést kalendář těch záchvatů, abychom věděli přesně, kdy, jak, proč, to si zapisuju. Říkala mi paní doktorka, že si mám zapisovat i eventuálně, po jaké činnosti nebo při jaké činnosti se to stalo. A jestli třeba něco v tom dni bylo jinak, co by ho mohlo, já nevím, nějak vyvést z míry nebo něco. Abychom třeba přišli na ten spouštěč.