Dceru Michaely po záchvatu bolela hlava a byla unavená.
Michaela
T: Jak se vaše dcera chovala po odeznění záchvatu? Anebo když se z toho probudila?
P: Nevěděla o tom.
T: Nevěděla?
P: Ne. Jednou se mi stalo, že jsme se o něčem bavily, stály jsme u… nebo ona stála u jídelního stolu a já čekala na odpověď, a ta nepřišla. Brala jsem to tak, že se v tom mozečku něco děje. Chtěla jsem ji posadit, a nebyla jsem ani schopná ji v kolenech podlomit. Opravdu stála tak pevně, jako našponovaná, nebo jak to mám říct, že se mi to nepodařilo, takže jsem musela počkat, až… A čekala jsem jenom, jestli nespadne. Ona si to nepamatuje, ty momenty, nebo nepamatovala, to, že spadla nebo že zrovna třeba stála tu delší dobu a nekomunikovala se mnou. Ale říkala pravidelně, teda vždycky, že ji bolela potom hlava.
T: A jak dlouho třeba trval ten stav u toho stolu?
P: U toho stolu, to si pamatuju, mohlo to trvat tak půl minutky, ale nikdy nějaké delší to nebylo.
T: Takže ona si ani nepamatovala tu příhodu s tím autem, jak jste mi vyprávěla, že vystupovala a spadla.
P: Ne, ne.
T: Tak to si nepamatovala.
P: Ne. Mně to připadalo, že ten človíček se na sebe napojí, pro nás je tam ta odmkla, ale pro ni ne. Takže ona si myslí, že tam asi nic nebylo. Nikdy nedokázala popsat co. Ona sama nevěděla.
T: Jak se potom chovala, po tom odeznění záchvatu?
P: Normálně, ale unaveně. Nebyla tam žádná agresivita nebo to.
T: A třeba i ráno, když se probudila, tak byla stejně unavená?
P: Bývala, bývala, ale potom, když byla nasazena ta léčba, tak už to bylo v klidu.