Lenka byla mnohem klidnější, když svému synovi pořídila náramek s informacemi o epilepsii.
Můj syn má dokonce řetízek s placičkou, kterou nosí vojáci, když jedou na mise, a je to vlastně ID nárameček nebo přívěšek – dá se dělat i náramek, v podstatě si ho můžete sám navrhnout. Já jsem si tu společnost našla, nechala jsem ho synovi na zakázku vyrobit, má tam všechny údaje, které jsou důležité. Má tam datum narození, má tam bydliště, má tam napsáno „epileptik“ a má tam napsáno „Help me“. Pomozte mi. Tohle jsem dělala v momentě, kdy jsem procházela obdobím takové té bezradnosti, kdy už nevíte, co byste udělala, abyste to dítě nějakým způsobem mohla ochránit. Takže jsem byla strašně ráda, že existuje něco takového, co jsem navrhla, a syn to chvíli nosil. Je pravda, že pak už ne, protože taky má svůj pohled, je to teenager, samozřejmě asi mu není příjemné, aby chodil obtěžkaný něčím, kde má napsáno, že je epileptik. Ale pro mě, sobecky, když se na to teď budu dívat sobecky z pohledu mámy, pro mě to bylo něco jako světlo z nebe. Ochrana. Byť jde o řetízek s placičkou, kde je něco vyryto, dá se to i vložit do databáze, protože existuje databáze. Jde to i na telefon. Jde to takhle všechno udělat, aby v momentě, kdy ten záchvat bude nebo se něco stane, tak aby se to minimálně vědělo. A pro mě to bylo tenkrát, jako když vám někdo podal pomocnou ruku, že tohle má. Já jsem najednou byla klidnější, že ho to ochrání. Asi bych dneska řekla, že se upínáme v podstatě na cokoliv.