Linda vyhledala psychologa, aby věděla, jak synovi pomoci.
T: Psychologa jste vyhledala tenkrát pro syna?
P: Pro něj ne. Pro sebe vlastně. Byla jsem na sezení u psychologa pro rodiče. Protože jsem v té době nevěděla, jak se k tomu mám stavět, abych tomu pomohla, anebo abych to utnula vlastně, protože to bylo hrozné, to bylo šílené. On si totiž moc ubližoval. Syn už potom bouchal i sám sebe, nebo když je v těch vzteklých záchvatech, ubližuje sám sobě. Dospělý nepřemýšlí nad sebou, že ho to nějak ovlivňuje, ale vidí především své dítě, které si úplně zbytečně ubližuje, a teď, jak mu v těch jeho pocitech pomoci. On něco cítí, má nějaké emoce a tím, že je malý, neumí to ještě korigovat. Všechno dává najevo těmi výbuchy, úplně extrémně to ze sebe vydává, protože to neumí určitým způsobem korigovat. Takže jsem se šla k rodičovskému psychologovi naučit, jak mám syna naučit korigovat svoje emoce. Takže ano, to mi pomohlo v tomto, ale ono to potom šlo asi i s věkem.