Pavla se nakonec rozhodla využít stacionář, kde měla dcera všestrannou péči.
P: Dcera už z nemocnice odcházela s tím, že bude muset chodit na rehabilitace, tak jsme docházeli do stacionáře, myslím, 2x týdně jsme jezdili a tam se cvičil Bobath a Vojtovku. Pak se ještě řešilo krmení, protože měla problém i s příjmem potravy kvůli tomu, že patro bylo otevřené. A tam to vlastně všechno začalo, po roce říkali, že uvažují, že by mohla dcera začít chodit do stacionáře, tak jsme se domlouvali, že by tam nastoupila, když jí bude rok a půl. Já jsem je ale prosila, že bych byla raději, kdyby nastoupila až ve dvou letech. Je to možná i tím, že dcera k nám přišla do pěstounské rodiny, a já jsem si říkala: „Tak jako mám ji tam dát, nemám ji tam dát?“ Je to takové, perou se ty věci. Vezmete si dítě, že se o něj budete starat, a pak ho dáte do stacionáře. Pravda je, že vás napadají i myšlenky, „co tomu řeknou lidi, že jsem ji tam dala?“ Ale ve finále jsem si vždycky řekla: „Co je mi po lidech, jestli jí to pomůže.“ Tak jsme se domluvili, že ve dvou letech nastoupila, a s těžkým srdcem jsem ji tam dávala. A jsem ráda, že tam je, chodí jen na dopoledne, na 4 hodiny. Jsem ráda, že je tam, protože to je péče, kterou… neříkám, že jí doma nedáme žádnou péči, to v žádném případě, tak to nemůžu říct. To bychom se snažili, ale to, co tam má, ten komfort, ať je to logopedie, psycholog, speciální pedagog, rehabilitace, ergoterapie, navíc jsou tam i výborné lékařky a sestřičky, které se starají, a je tam vidět pokrok, takže jsem ráda, že tam je. To asi každá máma přemýšlí, jestli má dítě někam dát, nebo nedat. Rozhodla bych se znovu ji tam dát.