Zpět na Řeč a její vývojna téma

Vývoj řeči Luciiny dcery byl oproti vrstevníkům opožděný.


Lucie

  • Věk v době rozhovoru:  35 let (Lucie), 4 roky (dcera) 
  • Věk dítěte v době diagnostikování: od narození
  • Sluchová ztráta dítěte: úplná
  • Kompenzační pomůcka: kochleární implantáty

Textová verze


P: Měli jsme rituál, když manžel přišel z práce, tak zazvonil dvakrát. Jednou, aby upozornil, a podruhé, aby to dcera opravdu slyšela. A ona se to rychle naučila, když slyšela zazvonit dvakrát, ukázala táta a už běžela ke dveřím. Jezdili jsme často na nastavování, na logopedické vyšetření, chodili jsme na logopedii i tady v místě bydliště, kde to nebyla logopedie jako taková, ale nacvičování, spíš nastavování, nějaké znaky, nějaká komunikace a po tři čtvrtě roce bylo vidět, že dcera už rozumí některým slovům, ukáže na obrázku, co je co, takže nám schválili druhou implantaci a mohli jsme vlastně po tři čtvrtě roce jít na implantaci druhého ucha, taky do nemocnice, a potom, zase klasicky za 6 týdnů, jsme dostali procesor, zapojení, a pak už se to jakoby srovnávalo, to nastavování vůči druhému uchu. Dcera začala docela i něco říkat. První slovo bylo asi táta, které bylo nejoblíbenější a je tedy stále „táta“ nejoblíbenější, takže z toho jsme měli radost. Postupně začala napodobovat aspoň nějaká slova a pak třeba byl zlom, kdy nám půl roku připadalo, že se nic neděje, že to moc nepostupuje.

Do toho dcera, jak měla i ty další komplikace, trvalo hodně dlouho, než začala chodit, byla mezitím ještě na dvou operacích kromě kochleárních implantátů, málo jedla a nekousala, ale pak nastal zlom. Třeba i po tom půlroce, což se nám zdálo hodně dlouhá doba, najednou začala víc povídat. Ze začátku jsme jí rozuměli jen my, vlastně dlouhou dobu jsme jí rozuměli jen my, do toho používala znaky, kdy zbytek rodiny se nenaučil znakovat, takže jsme znakovali jenom doma. Starší dcera znakovala, ono ji to bavilo, takže se učila znaky zvířátek a barvičky. Manžel se naučil to nejdůležitější a já jsem chodila i na kurz znakového jazyka.

Ale zbytek rodiny se znakovat nenaučil, oni z toho byli víc překvapení, nesví než my, takže hlavní, kdo nám pomohl, byla raná péče, která nám pomohla od hluchu přes nějaké příspěvky, přes psychickou podporu a dnes, když to tak nějak shrnu, kdy jsou dceři 4 roky a čtvrt, tak mluví, začíná jí rozumět i okolí, mluví tedy někdy svojí řečí, někdy říká jen samohlásky a někdy vyslovuje hezky slova. Chodíme na logopedii, kde trénujeme už i výslovnost prvních hlásek, aby se to snažila dohnat. Stále je taková komunikativní a na druhou stranu je to „palice dubová”, takže když nechce trénovat, tak s ní nehnu.

Další zkušenosti:

Vývoj řeči Luciiny dcery byl oproti vrstevníkům opožděný.

U dceryPetronely by měl být rozdíl v řeči oproti vrstevníkům sotva postřehnutelný.

Jeden z Janových synů dosud nemluvil.

Kdyby Hanin syn dostal sluchadla dříve, vada by se na vývoji řeči pravděpodobně tolik neprojevila.

Dcera Barbory dělala pokroky v obou jazycích rodičů.

Davidově dceři dělaly největší potíže sykavky.

Jaroslavův syn zaměňoval znělé a neznělé souhlásky, a když se nesoustředil, bylo mu špatně rozumět.

Výslovnost Katčina syna už byla téměř v pořádku, avšak v gramatické rovině řeči stále dělal chyby.

Chyby v řeči Ivetiny dcery působily někdy legračně.

Robertův syn měl chudší slovní zásobu.

Bářina dcera by se naučila mluvit i bez sluchadel, přesto bylo patrné, že některá slova nezná.

Hanka na slovní zásobě se synem tvrdě pracovala.

I přes to, že syn neměl v oblasti řeči výrazné problémy, Mirka musela ověřovat, jestli rozuměl.