Chyby v řeči Ivetiny dcery působily někdy legračně.
T: Objevují se v řeči dcery i agramatismy, když mluví, slovosled je v pořádku?
P: Dcera mluví jako Tatar. Není to v pořádku. Máte pocit, jako když mluvíte s cizincem.
T: Mně za tu chvilku nepřipadalo, že je to tak špatné.
P: Ne, dcera se hodně zlepšila. Opravdu hodně se zlepšila. Já kdybych Vám dala přečíst zprávy, tak se pobavíte. No, mluví jinak. Skloňování je problém. „On, ona“, všichni jsme „oni“ jako holky, a to jsem tedy vysledovala, že zase u kluků všichni říkají „on“. Ne, dcera říká „on“ a kluci říkali „ona“. Nebo to možná pletu, ale prostě opravdu dcera řekne on, ona, všechno zkracuje a slovo řekne tak, jak je. Nezná správně pády, například pejska, ona řekne „pejska“. Neřekne pejsek, ale pejska. Nevím, v jejích zprávách jsou takové věty jako „já už jsem na autobus“. Je to zvláštní, ale kupodivu, tímto stylem mi teď psali i rodiče té kamarádky vlastně, kteří jsou neslyšící, tak jsem si myslela, měla jsem pocit, že si píšu se svojí 13letou dcerou. Možná je na tom prý ještě hůř, a asi to tak prostě má být. Když je vidím, když si vzpomenu na tu školu, kam dcera chodila, a byla jsem mezi těmi neslyšícími, tak mi to nepřišlo jako nenormální. Všichni tam mluvili takhle, ale v našem světě je to jakoby jiné. Dcera se třeba zeptá mojí babičky, proč nemá podprsenky. A děda na to, „kolik těch podprsenek by měla mít, jakože má dvě prsa, tak má mít dvě podprsenky“? Ale dcera prostě neřekne správně podprsenku, řekne „proč nemá podprsenky”?