Bářina dcera by se naučila mluvit i bez sluchadel, přesto bylo patrné, že některá slova nezná.

---

Bára

• Věk v době rozhovoru: 38 let(Bára), 9 let (dcera)
• Věk dítěte v době diagnostikování: od narození
• Sluchová ztráta dítěte: střední
• Kompenzační pomůcka: sluchadla

• Zobrazit celý profil

Textová verze

T: V kolika letech šla dcerka do školky? 

P: Ve 3, v necelých 3 letech.

T: A to už povídala? 

P: Ano, povídala. Ale dcera mluvila, její řeč se rozvíjela celkem normálně, ale byla tam prostě ta vada. Myslím si, že kdyby, těžko se to předjímá, ale kdyby asi nenastala ta diagnóza a nedostala sluchadla, byla by tam prostě jen nějaká výraznější vada výslovnosti, ale jinak by tam ten vývoj řeči byl. Dcera prostě mluvila, měla možná takovou tu svou maďarštinu, některé ty hlásky tam jednoduše chyběly, protože je neslyšela, ale jinak mluvila normálně bez nich, mluvila tak, jak to přijímala, jak to její uši vnímaly, tak nám to dávala asi zpátky.

T: Narazili jsme teď na to, že máte pocit, že má nějakou omezenější slovní zásobu než vrstevníci? 

P: Rozhodně, to bezpochyby, jsem si toho vědoma i zpětně, že jsme třeba nevědomky v naší domácí komunikaci poměrně dlouho nechali výrazy, které v jiných rodinách postupně vymizí, třeba jsme dceři ještě v 5 letech říkali „pojď papat“, protože slovo „papat“ se dá dobře odezřít na dálku, kdežto „pojď jíst“ není vidět, ten kinem tam není zřetelný, takže máme určitá slovíčka, která, když si to zpětně promítnu, prostě necháváme, protože se díky nim lépe s dcerou dorozumíme. A ta omezená slovní zásoba, ta se celkem nabízí, protože prostě ten příjem informací je omezený tím horším sluchem, takže se to snažíme vědomě dohánět, snažíme se vysvětlovat, každý večer čteme, každé slovo, kterému nerozumí, dceři vysvětluju dopodrobna, připodobňuju, snažím se, co můžu, ale jsem si jistá, že úplně všechno se nedá. Pracujeme na tom.