Petře pomohlo vidět úspěch své práce a sdílet ho s ostatními.

---

Petra

• Věk v době rozhovoru: 34 let (Petra), 3 roky (dcera) 
• Věk dítěte v době diagnostikování: od narození
• Sluchová ztráta dítěte: lehká
• Kompenzační pomůcka: sluchadla

• Zobrazit celý profil

Textová verze

T: Řekla byste teď, že už jste smířená s tím, že má vadu sluchu? 

P: Ano, ale jen díky tomu, že má tu lehkou. Kdybychom měli opravdu velký problém, tak s tím asi rozhodně smířená nebudu. Ale neumím si to představit a vlastně ani nechci, protože to není můj případ a nebudu se trápit něčím, když už tak toho má člověk docela dost. 

T: Ale přestože má lehkou, máte s tím spoustu práce navíc, co vám pomohlo při tom smiřování s tím? 

P: To, že se zlepšovala, to, že jsem viděla úspěch té svojí práce. Opravdu tohle. On si to totiž člověk vůbec neuvědomuje, že to je taková, jak to říct… Vy děláte něco, co si myslíte, že nikdy neuvidíte, že má nějaký smysl. Když si člověk uvědomí, že to smysl má. A já nevím, proč se dcera zlepšuje, ale třeba je to tím, že dřeme. A to je potom to nejlepší, co rodič může dostat. Já jsem si to uvědomila teď na tom pobytu, do té doby jsem to všechno tak nějak brala, jak to je. Všechno, co jsem pro malou udělala, jsem si uvědomila až tam, až když člověk měl to zrcadlo a vidí tu beznaděj u těch dalších lidí. A jestli můžu někomu něco doporučit, tak se nevyhýbat té komunitě a vlítnout do toho s ostatními rodinami. Já jsem se hodně vyhýbala, ne že bych separovala dceru, to ne, já jsem na ty akce všechny chodila, ale že bych měla potřebu si najít nějaké přátele s nedoslýchavými dětmi, to jsem nechtěla, spíš jsem chtěla mimo ten svět. Strašně špatně. Teď i po dvou a půl letech mi to udělalo dobře, že jsem s těmi lidmi byla v kontaktu, že jsem se mohla podělit o svoje zkušenosti, že jsem jim mohla pomoct, protože já jsem tam byla za tu dobrou stranu, za tu, co dává naději. A proto já se účastním třeba i vašeho průzkumu a všech možných jiných aktivit, kde to jde, protože ti lidé pozitivní motivaci potřebují moc a my jsme s dcerou jeden z těch vzácných případů, já si to uvědomuju, jaké máme štěstí. Ale když člověk přestane doufat, tak pak už je to úplně špatně. O špatném příkladu vám řekne každý, ale o těch dobrých se nemluví a myslím si, že by mělo, že by to mělo jít hodně do popředí, že ta práce, co rodiče dělají, má smysl.