Už jste něco říkala, jak je to materiálně, finančně? Jak jste na tom?

Tož máme důchod, ale my nejak neutrácáme. Tož žijeme tolik, co máme, no. Říkám, teďka budem dávat tu střechu. Musíme dat, a musíme si to zaplatit sami. Žádný nám to nezaplatí, no ale my bysme ani nechtěli. Na co. Pokud my si šetříme, máme, abysme měli každý na pohřeb. To furt musíme, abysme měli na. A my jak dyž máme tu kozu, máme, tož máme mlíko, sýry máme. A my eště do nedávna, to tak dva tři roky, jsme měli prase každý rok. Zabíjali jsme. A co jsme tady husy, kuřata, my totiž ale nekupujem, kuřecí maso my nejíme. My nejíme kuřecí maso, jako kupované. My kuře nekupíme. My pouze svoje domácí. My si, já si aji gločku (kvočnu) mám, nasadím si. Loni jsem měla, předloni kuřata. Neco dyž tak si kuřata přikupím. A máme deset dvacet tych kuřat potom velikých, nebo brojlerové kuřata si přikupíme, vykrmíme, nasadím cukýny. Kupíme obilí, šrotu a my aji jsme měli dost vinohradu.

Nó tak něco jsme měli našetřenýho, že jo, tak nějaký peníze jsme měli. Pak jsem dostala ten vdovský důchod no, takže já jsem ještě rok dělala, takže jsem něco eště taky našetřila, no a tak to šlo, no. Pak něco taky musely děti, že jo, na to dát. A tak jsme to tak nějak dali dohromady, ten barák, no. Takže. Jinak, není to nějaký valný, ale jde to, no. Mohlo by to být lepší. To víte, ty důchody dneska.

Ale zvládnete nějak vyžít prostě.

Jo, to jo, jde to, no. Ještě něco člověku zbyde, takže vždycky, když to tak zase dám do baráku a takže na nějaký juchuchu ani bych neměla. Nebo na dovolenou nebo to. No, moh by člověk na dovolenou, ale pak zase nemůžete nic, nebo kdyby se něco stalo tady, že jo. No jo, no. Ty, přece ta energie je drahá pořád, no. Ta je nejdražší, no. Plyn a elektřina.

Teďka očekávám momentálně, aby mi přidali těch 800, abych moh-. Ne, nemyslím o to, že bych je potřebovala. Já jsem nabízela, že už jsem tak nemožná. Nemůžu si uvařit, to si nemůžu udělat. Nedošáhnu tam do skříně. Nemůžu zvednout ruku. Protože ty sedací nervy mě, nemůžu se napnout. Já tam nemám nahoře nic, protože tu ruku nezvednu. A tak jsem říkala, dejte mě už do toho pečovatelskýho, já mám na to, že si těch 800, co mám od toho státu eště dostat připlatím k tomu. Co jsem si nechala, co jsem celej ten si spořila mimo, důchod. To prý nejde. Bez toho příspěvku těch 800 nemůžu tady jako v pečovatelským oddělení zůstat.

Jak se cítíte být materiálně a finančně zabezpečena? Jak se to změnilo třeba s odchodem do důchodu.

No, to už je to horší, no. Ale to já nemožu tak nějak zasej porovnat, protože tehdy, když já jsem odcházela do důchodu, nebo když jsem chodila do práce, tak my jsme tehdy nějaké veliké výdělky neměli, my jsme měli jako spíš ty menší, když sa to tak vezme. No a v dnešní době, no chybí tych peněz, to je pravda jako no tož, ale když člověk nebyl nikdy zvyklý na moc, takže, no ale chybiju, chybí, protože v dnešní době ten důchod taky není zas, nemám tak moc veliký, takže ono, když si poplatím to inkaso a to co potřebuju, a to takže už mě moc nezbyde, že už musím opravdu jako.

Počítat.

Počítat a přemýšlat a už, já říkám tak, že ono já jsem ještě za ty roky, co žuju, že jsem nemohla nikdy řect, hen to se mi líbí já si to koupím, já jsem na to nikdy neměla, protože v dětství bez tatínka jsem byla. A to byli také nejhorší roky osmačtyřicátý rok. Sedmačtyřicátým jsem začala chodit do škole, to začalo v osmačtyřicátý rok, to jsem moc nevnímala, to jsme nevěděli jako děcka, co to je, že. To jsme byly malé, ve třiapadesátém roku došla měna, tak to už vím, že maminka tenkrát plakala, v jednapadesátým mě umřel tatínek, takže to bylo takové špatné, v třiapadesátém došla jako ta měna a to už bylo nejhorší, a takže pořád jsme měli méně než ti druzí. Takže já su od teho pomalu zvyklá, že se nedostává, že se musí na všecko našetřit a všecko jako popřemýšlat, jestli člověk može nebo nemože a tak je to. Takže to nemožu tak nějak a v dnešní době taky no. A to je, opravdu je to už aji s tým jídlem takové horší na to nakupování, protože spíš, když jako jsem byla ještě mladá jako, tak se nezdražovalo, že. To bylo pořád, ceny byly stejné, takže aji když měl člověk méň peněz, tak pořád, každý, po každý měsíc jako utratil za to jídlo stejně, dneska je to každý den jinač, takže je to takové opravdu špatné, no.

Kolikrát mi nezbývá na živobytí. Nezbývá mi na živobytí, a tak mi pomáhá syn, no. A mi dá nějakou korunu tam, abych měl na prášky, dcera mi dává, (dcera) mi dává nějaký penízky, někdy mi dává (druhá dcera), když má, že, dcerka. Syn mi dává peníze, že, (syn), to dal mi teďka, přispěl mi peníze, takže říkám, ani. To mám za tu výchovu, co jsem ho vychoval, co jsem vychoval, tak oni taky aji mi pomáhaj, já sem jim taky pomáhal, když byli malí, jsem je nenechal. Ani já, ani babička. Ale oni mi na starý kolena taky nesmijou nechat, protože já už nemám nikeho, jenom ty děcka mám. Já na nich čekal, jak nevim co, ale opravdu bych potřeboval při sebe někeho, kdyby – aby mi pomáhal denně, víte, abych mohl jaksi si odpočinút, já a babička, takovým způsobem. To člověk potřebuje jít pro prášky, že, nutně potřebujem prášky. Teď potřebuju někdy jít, já nevim, honem na – když byly ty hicy takový, tak potřebovali jsme na ty sodovky a tak dál, nemohli jsme jít. Babička neunese a já na slunko nemožu, protože se mi točí hlava a otoky sú, že. Tak takový je to stáří, že nejlepší je, když je člověk mladý, tak si sám všecko udělá, že. A starý člověk jenom myslí, co bude dneska, co bude zítra a ještě kor bez peněz, to je moc špatný.

Spíš si myslím, že jsme té společnosti na obtíž. Protože, když slyším, kolik miliard jde na důchodce, tak to musí v těch mladých lidech působit odpuzujícím dojmem. Čili mně se nelíbí tady ty vyjadřování o důchodcích, protože oni neřeknou, kolik ti důchodci už na daních, na to důchodové pojištění dali. A co ti důchodci té společnosti přinesli. A to se týká, jak těch důchodců, co byli přede mnou i co budou po mně. Takže ta společnost, si myslím, že důchodcům není nákloněna.  A úmyslně si myslím, že to dělají sdělovací prostředky.

Nesů všecko jenom dobré věci, aji v těch rodinách jsou nějaké, všude není to tak ideální, že člověk by měl nějaké názory jiné, víte? My jsme staří lidé, my ještě všecko – vím, jak se šetřilo, jak se jedlo a včil to je všecko jinak, ale já jim do teho, já to vím, že se mi to nelíbí, ale já jim do toho nemluvím, ne, a proto mám klid. Nehádám se.