No tak, starost, starost. Já si těch starostí moc nechcu připouštět, i když samozřejmě mi dělal starost ten, to překvapení z toho infarktu a trochu následné ty projevy, kde člověk už není takový, že jsem si vyběhl skoro bez jakýchkoliv problémů. Teď musím, co za každých sto metrech trošku v tom výstupu odpočívat, vidím, že ta fyzička už není taková, že se člověk pořád tak trochu pozoruje, protože důvod toho infarktu byl určitý nerytmus té srdeční činnosti. Tak to je určitá starost, ale jinak říkám si nechcu připouštět nějaké starosti. Co? Stojí to za to? Teď na posledních několik let, nebo kdyby aji ta desítka let, tak co si to budeme kazit starostma.

Tak co byste ještě k tomu pověděli, se zdravím.

Přiměřené věku a ještě si myslím, že je dobré, nechcu ho zakřiknout. V jednaosmdesáti co si můžu přát více, že? Říkám už jsem to povídal, šlape mně to, chutná mně to, rozhejbu se, ty zuby mě vypadávaj, ale to se nedá zastavit. Takže já to beru úplně, že mně ta příroda dopřála docela solidního stavu.

No tak měla jsem hodně strach. Nejdřív on ten pan primář, když mně to teda našli, tak přišel a řekl: ,,Ha už to máme, máte metastáze“. Ale ono to nevystihuje úplně. Metastáze to už je (pauza) a tady toto je vícečetný, ten myelom jako.

Rakovina je to.

No, ale jako. Není to jako třeba, to je více ložisek. Kdežto ty metastáze si představuju, že to zachvacuje potom orgány a všechno. Tak to mě nikdo neřekl, jak to je teda, ale řekli mně, že mám ten vícečetnej a že to není totéž jako ty metastáze. No tak nejdřív jsem měla strach hodně, jako že zrovna na nás to takhle padne a co budu dělat a byla jsem asi čtrnáct dní nebo jak dlouho v tý nemocnici a tam mě to připadalo docela úděsný. (…) Tak jsem hrozně chtěla bejt doma, aji můj muž tvrdí, že, když jsme dva, tak to pořád jde. Tak ani nevím, co je lepší. Jestli abych byla, abych umřela já nebo von. Jako docela by mně vyhovovalo že (pauza), aby zůstal von dýl. Protože si nedokážu moc představit bejt nemocná a ještě sama. No a co bych pak dělala to nevím, když bych se sama potom neobsloužila.

Už mě všechno přestalo bavit. A možná, že to ještě zase všechno přejde, ale momentálně, že mám tyhle bolesti a špatně spím a jiný problémy, o kterých člověk ani nechce mluvit, který vám obtěžujou, tak mně to prostě vadí, no.

Co vám dělá tak jako největší potíže z těch zdravotních problémů, o kterých jste mluvila?

Pohybově. Pohybově. Nohy, kyčle. A teď, jak sem párkrát upadla, tak mám naražený ramena, takže já třeba, například nepověsím si do šatníku věci ze sebe. To pověsím na skříň a manžel mně to věší, protože jsem vyřízená. A začne se mi klepat ruka a už prostě. A v tom právě nejsem samostatná, no.

A co máte teda za nemoci?

Já nevím. Doktoři mají na to výrazy takový. Já nevím, co bych vám řekla, protože doktorsky to neřeknu a je to nepohyblivost, no. Řekne vám stařecká nepohyblivost. To je jediný, co na to můžu říct. (…) Sem pořád rozčilená nebo naštvaná. Že jsem v takovýmdle stavu.

Mám rád život a rád se směju a mám rád humor a takhle to přenáším na lidi. Lidi co jsem tady, tak mě všichni znají. Kdykoliv se s každým potkám, tak se hnedka lidi smějou, protože já jsem takovej veselej člověk. A beru to teďkom ještě víc po tý nemoci, tak si z toho musím vyventilovat všecko. Nenechávám to v sobě, abych to v sobě dusil, ale musí to jít ven. Takhle mi to doporučili aji doktoři a všichni a já se snažím takhle to dělat a podle toho se tak aji cítím.

A čo vám robí starosti napriklad v tom období teraz ?

Starosti, ty si moc nepřipouštím, protože mi to nedělá dobře. Protože se vynervuju a to mi nedělá dobře, teď jak jsem nemocnej teďkom. To si nepřipouštím, nebo se snažím to nepřipouštět. Jenom samý dobrý věci, pozitivní, to jsem řekl aji svý rodině, děckám: „Nic špatnýho, mi neříkejte, jenom dobrý věci mi říkejte, to mě obveselí a rozčilovat se nesmím, protože mi to zdravotní stav nedovoluje a nepřipouštím si to. Neříkejte mi to.“ Vždycky říkám: „to jsou vaše problémy a já su teďka nemocnej, tak já musím být jinač motivovanej na ten můj život“.

Tak s mým zdravím je to, já jsem pod lékařskou kontrolou pořád, vysoký tlak. Jo, když vám naměřijou 205 na 180, tak to asi není dobrý, no. A pořád přemýšlíte, proč je vám zle. Až pak sousedka mně řekne: „to je tlakem, to já sem měla taky“. Tak se potom divili. No, ale co maj ti mužský problémy jak s čůráním, jak se tomu řekne.

Prostata.  

No s prostatou. O tom se mluví pořád v televizi. Ale, že ženský maj problémy s inkontinencí, to jenom občas vidíte nějakou reklamu na vložky, což je teda strašná blbost, protože vložky ty vám vod toho nepomůžou, jo. Že jsem se zbytečně dva roky trápila, že jsem byla z toho nešťastná, nemohla nikam jít, to, až sem se svěřila doktorce támhle na ženským, kam mě poslali, že jsem se lámala, tak říká: „no tak to se hnedkon podíváme“. A já jsem byla do měsíce na operaci a zaklepat do dřeva. A všude to propaguju a když jsem jí říkala: „no to je hrozný“, a ona říká: „Tak jestliže o někom víte, tak okamžitě nám ju semka pošlete.“ To si musijů ženský hlásit samy. Však, ale nikde se o tom nemluví. Jenom pořád o mužskejch. Takže s tím jsem si teda zlepšila náladu jak nikdo. Teď je člověk bez problému. Tak já teďkon jenom mám prášky na ten vysoký tlak.

Proč je pro stárnutí důležitá aktivita?

To je velice jednoduchý, já když jeden den proležím nebo prosedím někde, tak mě bude tělo bolet daleko víc, než když to někde přeženu s aktivitou, a bude mě to bolet daleko protivnějc a hůř, než když je to bolest z námahy. Takže prostě ňáký to povalování a posedávání, to je to nejhorší, co mě může potkat.

Potýkáte se při těch pohybových aktivitách s nějakými problémy?

No tak samozřejmě, jestli občas něco zabolí, nebo něco se přežene.

Co s tím děláte?

No, co s tím dělám.S tím se nedá dělat nic moc. Musí se počkat, až to odezní, anebo nějaký to mazání, jestli pomůže, nebo ak nějak. Někdy jsou to třeba špatně zvolený boty, i když vypadají navenek, ale ta noha se v tom dobře necítí. A samozřejmě při tej práci taky, jo, pokud je to činnost, kterou člověk běžně nedělá a musí jí udělat a jsou to různý pohyby. Anebo třeba na střeše, když něco dělám, tak se tam musím ňák zkroutit, abych nespadl, a tak samozřejmě potom večír o tom vím, že jsem něco, zbytečně ne, ale nadměrně namáhal, a že to tělo si to řekne.

Takže pak ňákej odpočinek potom nebo se pak?

Někdy se to dá trošku, i když říkám, že necvičím, ale někdy se to dá opravdu protahováním vylepšit. A když je nejhůř, tak je ňákej ten prášek proti bolesti a ono to odezní. Pokud to není něco závažnějšího, jako jsou záda, kdy to trvá několik dní.

Jak se cítíte po zdravotní stránce?

No tak, jak se cítím? Tak já se cítím pořád normálně. Asi jsem zdědila trošku, protože moje mamka měla kloubový revma celý život. Já teda nemám kloubový revma, já mám revma lupénkový v kostech. Na mně to není vidět, ale možná je to o to horší, jako že mně to trápí, takže mně to sem tam bolí. Ale já si toho moc nevšímám. Tak jezdím každej rok do lázní, to mně pomáhá. A tak člověk už má třeba trochu tu artrózu nebo já nevím. Ale bych řekla, já jsem atletila jako mladá a člověk, když dělá ňákej ten sport a dělá ho pořádně, ne úplně vrcholově, aby se odrovnal v mladí, tak pořád to v člověkovi je, že umí bojovat. Nebo že se nebojí. Tak myslím si, že to je můj případ. Jakože člověk bojuje. A já o tom nepřemýšlím – když mě něco bolí, tak mě to bolí, za chvilku to přejde. A že bych seděla, nebo když mě něco v lese píchne třeba v kyčli nebo někde, nebo v koleně, tak já přidám a ono to za chvilu přejde. Tak je to. Někdo, kdo je třeba vážně nemocnej, tak si může říct: „To jsou kecy!“, jo? Ale já se tím udržuju, prostě to musím překonat. Nemůžu, když mě někde píchne, si sednout: „Á, tady mě píchá.“. No tak k čemu to je, jo? To mě bude píchat čím dál víc. A je fakt, že třeba když jdu, a vyjdu, tak jdu hůř, jako když se vracím. Prostě to rozchodím. Tak, tak já to beru, to je taková moje filosofie.

Ty bolesti, ty vás psychicky i fyzicky srážejí silně dolů. A musí k tomu bejt opravdu silná vůle, aby člověk dokázal bojovat a nepoddávat se tomu, poněvadž někdy jsou ty bolesti těžko snesitelný. U mě se konkrétně jedná o kolena. V jednom kolenu mám endoprotézu, ovšem špatně zoperovanou, neboť tam mám ohromný bolesti, a v druhém koleni, tam je artróza čtvrtýho stupně. Ale nechci jen znova endoprotézu, chci pouze vyndat meniskus vnitřní. To mám všecko ze svý sportovní činnosti.
Já pro to, abych udělal pár kroků, musím použít hodně silný vůle, protože každej můj pohyb, obzvláště když jdu do schodů, nebo ze schodů, tak je silná bolest. A proto já teď věřím, upnul jsem se na tu budoucnost, která přijde během dvou měsíců, že mě budou operovat, nebo že mně najdou příčinu mý bolesti v tom operovaným koleně. Ale člověk musí být optimista, velkej optimista.

Necítím vůbec žádné bolesti, páteř, nemám žádné. Teda mám, nemoci mám, i z mládí, měl jsem komplikovaný úraz ve dvanácti létech, rozdrcenýkotník. Následky jsem v tomhle směru nesl celý život. Ale kupodivu, nebo je to v podstatě logické, teď v 84 letech, mám menší potíže s tím kotníkem, než jsem měl ve 25 letech, kdy jsem studoval. A žádná věda, žádný zázrak, podstata tohodle výsledku je v tom, že už desítky let denně cvičím. Jednu hodinu ráno cvičím. Od jógy, se kterou jsem se seznámil, když mi bylo asi čtyřicet pět, kdy jsem chodil jedno období do kurzu jógy, kde cvičitelem byl, mladý instruktor, po matce Ind, takže měl k té józe citový přístup. Tyhlety prvky, které jsem se tam naučil, ty uplatňuju v tom pravidelném cvičení. Samozřejmě v průběhu života to moje cvičení si upravuji podle toho, jaké mám problémy zdravotní. Třeba vloni na podzim jsem zjistil, že mi slyšitelně loupe v levém koleni. Totižto tu levou dolní končetinu jsem celý život enormně přetěžoval, v důsledku toho úrazu, o kterém jsem hovořil, takže došlo tam k nějakým problémům a jsem přesvědčenej, že nejlepším, vůbec nejlepším lékem každého člověka je pohyb, samozřejmě úměrný tomu neduhu, který by se tím měl léčit a i úměrný věku, ale pravidelný. Prostě každý den, anebo třeba i několikrát za den provádět.

Takže už jak dlouho jste rozvedeni anebo?

Asi tak pět nebo šest roků. Přesně to nevím, ale už to bude takových šest roků.

A ona už není blízký člověk pro vás?

Ne. Já jsem to řekl aji dětem, ona mně moc, to mně moc ublížilo a pošpinila mě a moji rodinu. A právě tím, jsem řekl děckám aji na rovinu, že jejich maminka: „Vy si ju važte, jo,“ nějak je neodrazuju od ní. „Važte si ji, ctěte si jí, jo, ale pro mě je vaše maminka tabu“, nechci ji ani vidět, protože mi moc ublížila. Za tu moji práci a píli a takhle se mně odvděčila. Takovej je život. To je takovej život. Přišlo to na mě všecko tak honem. Já než jsem onemocněl, tak na mě přišly takový, čtyri nebo pět tvrdých ran do života a do srdce. Poprvé, ta první rána, to bylo, když jsem přišel o práci, měl jsem dobrou práci, to mě trošku zkroutilo. Potom jsem se rozvedl, potom mně umřela maminka a nakonec jsem onemocněl, a to mě dorazilo právě.

A možná, že ta nemoc byla odpověď na to.

Ano. To se nakupilo ve mně, to se všecko nakupilo. Já jsem se s tím sice snažil porvat, ale to moje tělo, organizmus už přestal proti tomu bojovat a neunesl to zkrátka. Já jsem to nedával nijak najevo, ale přišlo ta moja nemoc jako blesk z čistýho nebe. To bylo ono právě.

Neslyším. Takhle můžu s váma hovořit, ale když začnou mluvit 3, 4 lidi, jsem vedle. Nemůžu do debaty, protože oni něco řeknou a oni o voře a já o koře, že. Takže když se člověk nechce ztrapnit tak poslouchá, co může no. Já mám naslouchátka na to, je to dobrý, ale jen, když budeme takhle spolu dva. Ale jak je tam víc (zvuků), když jsem si to vzal třeba do autobusu, tak to, když jsem jel v tanku, tak to bylo stejný. Protože to nevyčlení lidskej hlas a ztlumí ostatní, to všechno prostě zesílí, všechny ty kravály. Já mám naslouchátka na obě uši, protože manželka měla taky jedno. Tak já jsem si nechal udělat vložku, protože to nepasuje, že, ale i když mám obě dvě sluchátka, tak to je hrozný teda.

Když se řekne stáří, co mě napadne jako – fáze života.  A to to je zajímavý, když bych tu otázku, když byste mě tu otázku položil v deseti nebo ve třiceti nebo v padesáti nebo teď v tuhle chvíli tak dycky odpovím jinak. Když byste se mě ptal v osmnácti, tak vidím starce, staříka, babičku, jak čte pohádky. A když to posuzuju dneska, tak dneska ze svýho pohledu vidím stáří jako fázi života, kdy jsem v plný aktivitě. Přál, představoval bych si, že už budu jako odpočívat,  že budu využívat volný čas, mnohdy je to jinak, protože se nedostaví nakonec ani  odpočinek ani ten volný čas, takže potom záleží na tom jak ten každej jedinec je začleněnej do tý společnosti, jaký má představy a jaký má potřeby a jak naplňuje svůj volný čas, jak svý aktivity a tak no. No, tak nevím, jestli jsem odpověděl, ale asi tak, no.
Takže vždycky bych odpověděl jinak. V každým tom věku bych odpověděl jinak. Dneska si představuju pod pojmem stáří vitálního člověka. Úplně je to jinak.