Tak si myslím, že si to musí každej senior jaksi sám v sobě srovnat. Že ňáký rady vám stejně nepomůžou, když se vám nechce. Buď teda chcete pro sebe něco dělat, nebo nechcete. To vám může radit každej, co chce. Ten řekne: „Doktor řikal, ať chodím. No ale jak mám chodit?!“. No tak zkoušet to, že jo. Třeba to jde pomalu a půjde to. Ono je to těžký, když je někdo vážně nemocnej nebo já nevím. (…) No, tak to si myslím, že pokud člověk nechce sám, tak těžko se vám podaří ho nějak motivovat, jo? Protože člověk není zvíře, který, když mu hodíte kost, tak za ňou letí, že jo? Tak to musí každej sám v sobě, srovnat si to sám sobě v hlavě. Já si myslím, že tak, jak máte manžele, kde jeden chodí a druhýmu se nechce, tak zůstane doma sedět a čte si noviny. Tak nemůžete člověka asi donutit. To by musel sám přijít na to, že je to pro něho potřeba. Vidím jednu pani. Nevím, jestli je po nějaké, buď nějaké mrtvičce lehké, nebo něco. Chodí trochu divně a chodí do lesa, ona dělá procházku a ju tak vidívám, když jako jdeme. Ale ona se u toho tak strašně tváří, že z toho nemůže mět radost. Ona to dělá jako povinnost a to taky není dobře. Asi jí řekli, že musí chodit, aby zůstala. Ale ona se tak hrozně tváří, že mně to přijde až k smíchu. My ju tak jako dycky potkáme, když se křižujem, že. Tak se pozdravíme a ona má vůbec, co dělat, aby odpověděla. Ona je tak sama za sebe, víte, taková, nevím, jak bych to řekla, zapšklá tím, že tady musí jít, nebo já nevím. No tak přijde mně to takový směšný, místo aby měla radost, že svítí sluníčko, v lese je krásnej vzduch, tak jako. Vidím třeba aj tam ti motýli blbnou, tak já z takových věcí mám radost. Prostě umím se na tu přírodu dívat a mám z toho radost a ne, abych to brala jako povinnost, že chodím, aby mě nohy poslouchaly.

Co by se nemělo změnit v tom systému nebo přístupu lékařů?

Takhle, co by se mělo změnit? Rozlišování nebo zařazování pacientů do regionu. Protože buďto je to teda pacient, kterej  vyžaduje určitou péči, a pak je potřeba aby mu byla poskytnuta, tam, kde je, kde se nachází, kde teda se přišlo na to, že je nemocnej, nebo něco jinýho, je to úraz a ne teda zařazovat podle regionu. „A vy nespadáte k nám a tak teda pojedete o dvě stě kilometrů dál a tam by vás měli vzít.“ To se mně stalo teda s manželkou, když byla počátečně vošetřována, léčena teda v (nemocnici), kam jaksi spádově jsme patřili. Ovšem pak ta její nemoc vyžadovala odbornější zásahy léčení, tak teda byla přeřazena na kliniku a tam, po nějakých těch hospitalizacích, a jak bych to řekl, po voperacích, ji bylo řečeno, nebo respektive mně, protože manželka na tom byla velmi špatně, že teda, ji už nemůžou dál jaksi léčit ne té klinice, že spadá do jinýho regionu, takže ji převezou. Já osobně jsem neviděl důvod, proč by teda ji měli převážet, protože buď je teda nemocná tak ji budou ji léčit tam, kde jí teda operovali a kde by jí měli jaksi pomoct. No a když jsem jim teda řek, že pokud to berou takhle a podle regionu, tak, že není problém, abych teda manželku přihlásil do bydliště (ve městě kliniky), protože tady mám teda barák a to je otázka dvou hodin, co bych teda oběhl oboje teda jak městskej úřad (ve městě současného trvalého pobytu), tak teda ve (městě kliniky) a je to teda zařízený. Takže to teda jaksi nechci říct, uznali, ale přestali trvat na tom, že by ji měli převízt. Ale za tři dny mi řekli, že si ji můžu vzít domů, teda domů nebo do LDN. Protože jako na tom nebyla dobře.