No já si, prakticky jsem si do eště poslední doby nějak vůbec nevybavoval, z hlediska osobního, stáří, protože jsem se cítil velice dobře, jako. Já vzhledem k tomu svýmu věku pracuju, dělám normálně jako na plno, na plný úvazek a s mladšíma lidma. A bylo to strašně fajn a vlastně mí, co mám kamarády, prostě bývalý kolegové, kteří prostě jsou na tom, podle mě, byli hůř jako, že. Tak to jsem si říkal: „Voni jsou na tom hůř, ale já jsem na tom celkem dobře.“. Ale tento rok prostě se ukázalo, že teda tomu člověk neuteče, prostě. Ze zdravotních důvodů třeba jako, no. Prostě ještě před dvěma měsíci jsem šel do práce, mně bylo několik dní blbě, dýchat. Teď se taky zadejchám, už to není, to je sranda, no a skončil jsem na JIPce a druhej den ráno v 8 hodin na operačním sále. S tím, že teda jsem přišel na poslední chvíli, že teda prostě to mohlo být každá minuta, že. Takže jsem zjistil, že tady jaksi tomuto člověk neuteče a nemůže běhat a dělat takovýdle věci, jako když mu prostě bylo 40 třeba prostě, v téměř sedmdesáti. Takže prostě teďka si na to zvykám teprve, abych tak řek.

A podle čeho poznáte, že je někdo starý?

No já podle, obyčejně podle toho, jak ten člověk vypadá. Ale také to není vždycky pravidlo, protože někdo, třeba je mu osmdesát roků, je pořád čilý, i když ho občas něco bolí, ale prostě nedá to třeba znát. A někdo naopak je mu třeba 60 roků, a když pořád naříká a třeba nedbá o sebe, tak je to třeba, no, že tady ta podoba klame. Ta celková vizáž, když se podíváte na člověka, tak důležité je, jak prostě se cítí sám a jestli má třeba nějaký zájmy.

Já nevím, co mě nejdřív napadne. Stáří, no, pro mě prostě asi ještě nepřišlo nebo nevim, jak bych to řekla, pořád zatím jsem ještě pořád docela dost aktivní a takové ty problémy si moc nepřipouštím. Některé jsou takové, že si je musíte připustit, že vás to donutí, no, ale jinak nad tím nějak nedumám, se s tím netrápím, říkám přichází to tak jak to přichází, tak to tak beru a pokračuju dál.

A podle čeho poznáte, že je někdo starý? Co je pro vás takové znamení, že je někdo už starý?

No to je různé. Na někom je to vidět na první pohled jako, no, tak takhle, je to vidět na zevnějšku, že je starý a někdo je mladý a přitom je starý svými názory nebo prostě tím jak žije nebo jak myslí a takový to, to je takové různé u každého trochu jiné.

A vy sebe samu nepovažujete nebo považujete za starou?

Mně to vůbec nepřipadá, já si vůbec neuvědomuju ty svoje léta. Ano uvědomuju, když se kouknu do zrcadla, tak říkám „Propána krále, tebe neznám, kdo to na mě kouká?“, protože pořád v těch svejch myšlenkách jsem jako tu vizáž a to všecko někde daleko prostě úplně někde jinde, jo, a když se někdy uvidím teď, svoji fotku, tak říkám „Jé, tu paní bych nepoznala.“. To je právě to o čem nepřemejšlím. O tomhle jak, nevím, já nevím, asi se nedovedu správně vyjádřit. Prostě nedoléhá na mě to, že mi přibyli léta, že bych se měla pro to nějak omezovat nebo se trápit, nebo o tom přemejšlet a tak, to mně nepřijde.

Když se řekne stáří, co vás napadne jako první?

Co mě napadne jako první. Tak, že už mám prostě ty svoje nejlepší roky za sebou, ale jako nevnímám to nějak špatně, protože jako já sem vlastně až do 65 let dělala a snažím se pořád jako udržovat v kondici. Jednak cvičím, jednak se věnuju zahrádce a nevidím v tem teda jako – nevim, co si jako někdo pod tím představuje třeba hrozného, já si myslim, že je to vlastně doba taková, kdy si můžeme plnit. Už mám děti pryč, mám pro sebe jako víc času na svoje zájmy, na svoje záliby a já nevím, jak bych vám to víc definovala. Já si prostě jaksi stará pořád nepřipadám, protože jsem byla zvyklá být pořád mezi dětma, do dneska, pořád jako jsem, protože jednak v rodině mám vnuky, neteře, prasynovce, takže pořád jsem s něma, takže nevím, jak bych vám správně definovala teda stáří jako.

A podle čeho poznáte, že je někdo starý?

No, já mám spoustu jako přátel, mám spoustu kolegyň a já si myslím jako, že prostě, já jak bych vám to správně řekla. Myslim si, že prostě určitý věk už máme za sebou, ale jako že bych si připadala úplně stará, si nepřipadám, a já si myslim, že to člověk prostě ten běh toho života musí brát tak, jak to prostě přichází.

A podle čeho teda poznáte, že je někdo starý?

No, já poznám podle toho, že je někdo starý, když, jak bych vám to přesně řekla, když někdo začne fňukat, že prostě už to není ono a to nejde a už to. Že se na to někdo i vymlouvá, když se mu něco nechce. Mám aj takové kamarádky, které prostě když mně, řeknu třeba: „Pojďme, pojďte se mnou do cvičení, nebo pojďme tam nebo tam, udělajme si někam výlet.“, tak prostě máme taků skupinku, která půjde a je druhá část, která řekne: „Ale oni už nepůjdou, oni jsou staří,“ a jako já nevím, jak bych vám to jinak řekla. Prostě já si to pořád ještě nepřipouštím a nevím, jestli je to dobře jako. To teda nevím.

Tak, když se řekne stáří, co Vás napadne jako první?

Stáří? Jednou jsem, ještě když jsem byl mladý, tak jsem poslouchával takové pořady, ještě jak jsme neměli televizi, na dobrou noc a to bylo 10 minut a tam, bylo to po desáté večer, a tam citovali nějakého římského klasika a ten tam řekl krásnou větu, že „starý člověk je šťastný, protože má jistotu, že se dožil toho věku.“, protože skutečně dneska, když se dívám třeba na naši vesnici, tak tam je obrovské množství případů lidí, kteří se nedožili důchod. Takže já to považuju, řekl bych to tak, když je člověk zdravej a má určitý znalosti, vzdělání a umí vychutnávat život, tak je to nejkrásnější doba života. Jsou takový názory, jistě je tady mládí, že jo, třeba Máj teď, ale to pomine, stáří může trvat dlouho, třeba 30 let, a když je člověk fit a to já si myslim, zatím docela jsem, zítra mám hrát fotbal, tak to může být krásnejch 20 let. Já považuju důchod za nádhernej život, já jsem byl dřív učitel a třeba neděle už pro mě byl stresovej den, po obědě, celý život jsem sportoval, byl jsem tělocvikář mimo jiné a zápas a tak dál a tak dál, ale už jsem pořád měl podvědomě, co bude ve škole, přijde inspektor, kdo bude poslouchat za dveřma, kdo (ee) si bude stěžovat jo, jak se vyspijou děcka, jo a teď to je krásnej život. Naprosto bezstresovej naprosto ideální život, dělám si, co chci, připadám si jak šlechtic. Já jsem si pánem svého času, naprosto.

Když se řekne stáří, co Vás napadne jako první?

Bolest. Bolest a samota. No, protože stáří není pěkný. Bojím se ho. No, ale já si furt nepřipadám, že bych byla ještě stará. Protože zatím mě, zaklepat do dřeva jak se říká, nic nebolí, tak jako, ale to bude pak bolet asi. Nechtěla bych se dožít sama. Chtěla bych vodejít první.

A podle čoho poznáte, že je někdo starý?

Když už se nedokáže o sebe sám postarat. Si myslím já. Když už potřebuje pomoct, jako každodenní, že. Říkám, samota by mně ani tak nevadila jako to, že nebudu moct se o sebe postarat. Že nedojdu na záchod a nebudu se moct umýt, tak to by mně vadilo hrozně. Že bych potřebovala něčí intenzivní péči. Toho se bojím.

Tak když se řekne stáří, tak co si pod tím představíte?

Co si představím pod pojmem stáří?

Nebo co vás napadne jako první?

Že to musí bejt a je, nebo by bylo, velmi krásný věk, velmi krásná etapa života, kdyby neměl člověk bolesti. Ty bolesti, ty vás psychicky i fyzicky srážejí silně dolů. A musí k tomu bejt opravdu silná vůle, aby člověk dokázal bojovat a nepodávat se tomu, páč někdy jsou ty bolesti těžko snesitelný. U mě se konkrétně jedná o kolena. V jednom kolenu mám endoprotézu, ovšem špatně zoperovanou, neboť tam mám ohromný bolesti, a v druhém koleni pod šš tam je artróza čtvrtýho stupně, ale nechci jen znova endoprotézu, chci pouze vyndat meniskus vnitřní. To mám všecko ze svý sportovní činnosti. Já jsem závodil v několika sportech. Konkrétně ty kolena mám z lyžování, ze sjezdů, z obřáku, ze supergi.

Já jsem dříve zastala strašně, no. Mohla jsem dělat tři věci najednou, no. To jsem a to už dneska – dneska už vidím, že uvaříte a někdy, řikám, a nádobí umeju až večer, k večeru ho umeju. Protože toho mám jako to. No, určitě ta výkonnost je… Nebo jsem ryla zahradu, normálně jsem to, tak to už taky ne. To už nejde, no.

A je to tim, že jste dřív unavená, nebo čím to?

Nemáte sílu už. Už nemáte tu sílu na to, no. Sice sekám dříví takhle, to ještě jo, to si nasekám, ale když potřebuju ty klacky a takový to ze zahrady, to jo, ale chvíli, no. Už to nevydržíte. No, ta výkonnost je… Ale já vám říkám, já jsem mohla dělat tři věci najednou, no. Ale teď už ubejvá sil, no. Ubývá, to je pravda, no. Taky je ani člověk nemá, no, protože mi řekli (lékaři): „Na ten vnitřek nesmíte už tahat nic, že jo.“. To já jsem tahala, to jsem unesla dost, no, tak teď už to nejde, no.

Co vás napadne, když se řekne stáří?

Co mě napadá. Nic mě nenapadá. Já si to vůbec neuvědomuju. Takhle vidim lidi, že jsou nemocný nebo jako mají trable, no, ale mě nenapadá celkem. Že je člověk víc sám, no. To je myslím takový to. Ale už sem si zvykla, už mně to ani nepřijde. No.

Takže ta samota myslíte, vás napadne, že někteří lidi.

Nó, spíš, že je člověk víc sám, no. Protože ty děti, tak má každý svý povinosti, že jo. Ty vnoučata taky už, no, ty už odrostly. Dokuď byly malý, tak to ještě přijdou za babičkou, ale pak už. Je to jenom tak občas, no. No, a jinak zatim, musim zaklepat teda, to zdraví zatím jde, no. Zatím si stačim, se všim. Jak to bude dál? No tak, to víte, že se bojíme, když slyšim, tohle se stane nebo tohle, tak mám z toho taky strach. No, ale zatím si to nepřipouštím. Nesmí na to člověk myslet no. Až něco příjde, tak pak se to bude řešit, no.

Výzva, protože přichází, je to prostě nová situace, na kterou člověk není zvyklý, jaksi nabízí se otázky, že tu jsme pouze dočasně, to přichází z veliké dálky, ale přichází to reálně a člověk si uvědomuje potřebu i někdy třeba ten život přehodnotit a stavět se k jeho úkolu prostě jinak z tohoto hlediska. No já se necítím starý, i když mi bude čtyřiasedmdesát, ale já se cítím jako nemladý, rozumíte, jo? Čili stáří v pravém slova smyslu, tak jak ho vnímám, ještě jsem do něho nedorostl.(…) Dokud vám funguje intelekt, tak plus mínus dobrý, jo. Ale jako tělo méně slouží třeba, to je znak stáří, to je fakt. Ale dokud funguje intelekt, tak bych řekl, tak to je aspoň pro mě to určující. Vy se můžete zabývat spoustou věcí, můžete hodnotit ten život.

No já vím, že to je vyšší věk, ale stáří já pořád mám, já jsem říkala „no jsem stará, já vím“, ale já si stáří představuju jako třeba babička od Boženy Němcový, to byla taková hodně stará babička, i když nebyla stará. Tak taková nahrblá a v šátečku, tak to je stáří, no. Tak to je stáří, no. Kdy jde pomalu, ale přesto má nějakou moudrost, takže stáří je sice stáří, ale je taky určitě moudrý, no.