Přečkat dobu operace pomohli Martině C. její blízcí.
P: Abych dobu operace psychicky zvládla, domluvila jsem se se svojí kamarádkou ze studií a taky se svou sestrou, která v té době ve městě pracovala, aby za mnou v době operace přišly. Abych to psychicky zvládla a neseděla sama ustrašená někde na schodech nebo někde za dveřmi operačního sálu. Kousek od nemocnice je kavárna, a tak jsem šla s kamarádkou do kavárny. Poté za námi přišla moje sestra i můj táta, který to nevydržel a přijel taky, takže nakonec nás tam byla taková velká skupina. Operace samotná trvala snad 2 a půl až 3 hodiny.
Za sebe bych řekla, že je dobré si k sobě někoho v takové situaci zavolat, nebýt v té nemocnici sám. Nervy člověku pracují a není to snadné.
Potom jsem se vrátila do nemocnice.
Syn nešel na JIPku, protože mu tehdy byly víc než 2 roky, takže ze sálu byl asi 2, 3 hodinky na dospávacím pokoji a potom ho dovezli za mnou na pokoj. Tam jsem si ho už hlídala, sestřičky za námi samozřejmě chodily, měřily tlak a vše, co se po operacích dělá. Ale už od prvního dne jsme spolu byli na pokoji.