Petra si neuměla představit, co bude půlroční dítě dělat na logopedii.
P: Když jsem zjistila, že má dcera s naslouchadly nárok na logopedickou péči, obrátila jsem se na Tamtam, aby mi poradili
nejlepší logopedku ve městě, která má zkušenosti s malinkými dětmi, protože dcerka byla tehdy půlroční a já si neuměla představit, co bude půlroční miminko dělat na logopedii, to pro mě bylo úplně nepředstavitelné. Ale chodily jsme tam a myslím, že to mělo smysl. Druhá věc taky byla, že když už se nám otevřely dveře k paní logopedce, k lepšímu specialistovi a informacím se člověk nemohl dostat. Možná máme i obrovské štěstí v tom, že žijeme ve městě, protože tady je, myslím, péče o děti s vadou sluchu opravdu obrovská a cesta k ní se tady hledá vlastně hodně jednoduše.
T: Když jste řekla, že jste si nedokázala představit, co se bude dít na logopedii, mohla byste to popsat?
P: Co se tam děje? Po rodiči se v podstatě nic moc nechce, jen tam sedí a asistuje, aby dítěti bylo dobře. Logopedky si s dětmi hrají a během toho jen kontrolují, jestli je tam ten správný vývoj, jestli dítě na svůj věk zvládá to, co by mělo nebo nemělo. Vlastně mi nikdy ani nepřišlo, že je to zaměřené na sluch nebo mluvu, protože ta malinká miminka ještě nemluví, ale přišlo mi to opravdu jako hraní. Je pravda, že jsem leckdy odcházela s pocitem nejhorší matky, protože dcera nedělala to, co na ni zrovna zkoušeli. Pamatuju si dodnes, když zkusili, aby navlíkla korálek. Teď už vůbec nevím, v jakém to bylo věku, ale dcera dodnes nenavleče korálek, i když jsem kvůli tomu nakoupila dřevěné korálky a doma jsme to zkoušely, ne prostě, tudy cesta u nás nevedla. Někdy ty pocity byly takové, že jsem si říkala „co to po nás chtějí, vždyť to dítě to nemá šanci zvládnout“, ale dnes už vím, že tahle to vůbec myšleno nebylo, některé děti jsou prostě na něco nadanější a oni potřebují všechna ta spektra, co to dítě umí a neumí vyzjistit a podle toho potom tu svou, já tomu říkám hru, ale vlastně tu péči směřují dál. Kde jsou ty děti slabší, tam jim pomůžou.
Dnes už na logopedii s ní děláme, protože dcera mluví, tak už se dělají jiné věci a já u toho často ani nejsem, protože si ji u sebe paní logopedky nechávají samotnou a jen mi pak na konci řeknou, co máme doma cvičit a jak dcera spolupracovala nebo nespolupracovala. Zatím ji pořád chválí, takže jsem spokojená. Dcera je docela učenlivé dítě, takže ji všechny tyto věci, které možná některé děti neakceptují, vždycky hodně bavily. Ona to prostě vždy brala jako hru a je pravda, že já jsem jí to tak i podávala.
Nic jsme necvičily nic tak, že by si sedla ke stolečku a musela něco dělat, ne, všechno jsme dělaly formou hry a dělaly jsme u toho opičky a vždycky to byla velká legrace. A když se nám něco povedlo, tak jsme si spolu plácly anebo dostala nějaký bonbonek, ale nikdy jsem ji nenutila. Když jí něco nešlo, tak jsme to vzdaly a nedělaly to. Je typ vyšetření, kdy pípají jednotlivé zvuky a mají se házet kostky do kyblíčku, a to moje dcera nikdy nezvládla. Párkrát jsme to zkusily a já jsem zjistila, že tudy cesta nevede, tak jsme to prostě přestaly dělat a přešly na jiné cvičení, které jí šlo, bavilo ji, pak nám to vyšetření fungovalo.