Máte nějaké plány do budoucnosti?

Ne, ne. Jaký? Jenom abych byla zdravá a umřela náhle potom. Abych nemusela dlouho trpět no.

To máte naplánovaný, jo?

To bych si přála.

A co myslíte, kolik tak jako plánujete dopředu ještě?

Ale to nevim opravdu. To člověk nemůže plánovat nic.

Ani nad tim přemýšlíte?

Ne. To může být denně. Za den a všecko se změní, v hodině se změní. Takže nad tim se nedá přemýšlet.

A máte ještě ňáká očekávání?

Ne.

Jak by vypadala ta budoucnost vaše?

No tak, jak vypadá, tak vypadá, já si myslim, ne? Co můžu plánovat nebo něco. To se nedá nic přemejšlet, že by něco bylo ještě. Stáří je stáří.

Jo, a když optimisticky? Jako když si představíte něco pěknýho do budoucnosti, co tam vidíte?

Nic.

Jak dlouho sahají vaše plány, kolik let plánujete do budoucna?

No nejradši bych plánoval aspoň do stovky, že jo, ale tak to chce asi každý (smích). Takže nevím a nemám to vůbec tak. To, asi bych si dělal nějaké etapy v životě, v tom, jak to chci. To opravdu je to dáno a já jako člověk věřící, tak doufám, že jsem až tak zlý člověk nebyl, nebo snažil jsem se nebýt, že mě tím pádem bude – budu odměněn i tím, že třeba tady ještě nějaký čas pobudu a budu moct si třeba řekněme klidně i třeba pasivně to stáří užívat.

Máte nějaké plány? Jak vidíte svoji budoucnost?

Podle toho co to je budoucnost, jo. Já vám řeknu něco asi, co se vám líbit nebude.

No, povězte.

Určitě ne. Budoucnost je pro mě ne jenom prostě dokončení tohodle života, ale i život po něm, čímž myslím životy po něm. Už jste doma, ne?

No, vím a tak to je vaše, to si jako, já to respektuji.

Já vím, jo jistě. Životy po něm, já jsem přesvědčenej, že ten reinkarnační princip, že funguje. Mnohé mně to vysvětluje a čili řeknu-li budoucnost, tak myslím tímhle směrem. Například si strašně přeju, aby to pozitivní, co jsem si tady v tomhle životě vyrobil, tak abych si to udržel a dál rozvíjel, ve prospěch toho proč je tady člověk. Co si o tom myslím, rozumíte mi. To je příklad jeden.

Jo rozumím.

Já si myslím, že co jsem, né, že bych dosáhl všechno, co jsem chtěl, samozřejmě, že né, ale že jsem měl zajímavej život. A v současný době, už víceméně. Takto, měl by člověk jako nějaký prostě, takový spíš, plány osobní, který ale by byly finančně třeba náročný jako, že jo. No, ale už prostě nějak jsem, sem tam něco prostě, ale žádný takový už nějaký věci, spíš takový v poklidu, jo. Už nějaký cíle nemám. Já jsem měl dost jako takovej život, no dobrodružnej, těžko říct, ale – hodně jsem jezdil, jakože zahraničí a tak, prostě. Takže jsem zažil hromadu věcí. Né, že bych toho jako nechal, ale už to prostě jaksi, no. Už né. Už jsem prostě byl, já nevim, takový věci jako. Byl sem ve válečných konfliktech jako zpravodaj a takovýdle věci, to už nemusím, jo (smích).

To už je dost dobrodružný zase?

To by, to už nemusím, to už jsem i přežil jako, a takže prostě, tak nějak už spíš v poklidu. Nemám žádný velký prostě už, nějaký sny. No a i kdyby byly, ale už říkám, že už je nebudu asi realizovat. 

Od budoucnosti čekám, že kdybych tady byl aspoň do 80, ale zdravý a budu žít pořád stejně, to by znamenalo, že bych všechno přečetl, ještě se někam podíval, ale po českých zemích, ještě je řada. S děckama jsem prožil, projel celý Čechy, i v Tatrách jsem byl, ale ještě jsou místa, třeba Český ráj, nebo Národní park České Švýcarsko, ještě jsou místa, kde jsem nebyl. Tak si představuju, že až to dodělám (úpravy domu), je to tak 2 roky, tak že bysme si dopřávali lázně, sem tam, četba, krásná hudba, žít úplně stejně. Nepotřebuju jezdit už někam do Paříže, to stejně všechno znám z knih a prostě z televize a to a postupně ubírat a stárnout v pohodě. Budu se dívat, jak vyrůstá vnučka, třeba ještě bude vnuk nebo toto.

Máte ještě nějaký plány do budoucna?

Mám plány, ale loni jsem byla v Norsku, tak to mně, se na mě ne zlobili, ale měli starost, co jsem si to zase vymyslela (smích).

Oni jsou jen tady v Čechách a babička po světě (smích).

Ne, vim, že já jsem si vzala vysoké pojištění, jak říkám, na kovovou rakev až domu, kdyby se mi někde něco stalo, ne? To mě brzdí jedině, že ještě bych měla plány, ale nechtěla bych způsobit někomu nepříjemnosti, tak se radši držím blíž domova (smích). Myslim si, že je nejdůležitější, aby si člověk zachoval smysl pro humor, aby se na to díval, „Jsem stará, nemůžu, tak co, užila jsem.“. já jsem měla teda to štěstí, že jsem užila toho i toho, cestování dost i sporty jsme dělali, do hor chodili, takže jsme, můj manžel byl velice činorodý, takže jsme si užili, i když život nebyl vždycky k nám úplně nejpřívětivější, takže jsme, že nemám čeho litovat a jsem spokojená.

Děláte si aj nějaké dlouhodobější plány?

Ne, dlouhodobější ne.

Jak dlouho sahají vaše plány, kolik měsíců nebo let?

No, tak maximálně na rok dopředu, dýl ne. Už přece jenom už si říkám, že to zdraví už není prostě tak, jak by to, tak si nemožu už nic takového. Ale ještě loni jsem se dokázala, sem si nadělila k sedmdesátinám, jsem si vymalovala celý dům, eště jsem si spravila. Aj podlahu jsem vyměnila vedle, a tak jako se snažím ten dům udržovat, pokuď to jde. A chtěla bych eště sem tam někde se zajet podívat tady aspoň po republice, když už jako. A mám naplánované s děvčatama, že eště budem chodit do školy jako (smích), že si zkusíme eště nějakou tu univerzitu. 

Máte nějaké dlouhodobější plány?

Ne, nemám už.

Anebo, jak daleko sahají vaše plány?

Jak daleko?

Kolik roků?

No, já bych chtěla aspoň tak, do těch. Kolik mám? Sedmdesát pět. No, tak osmdesát pět, devadesát (smích). Ale když to vezmete, tak je to za chvilku. To je šílený, protože když se vrátíte nazpátek o dvacet roků, ježišmarja, dyť to je nedávno, jo. No, ale tak nedá se nic dělat, no nemůžeme tady všichni bejt, no. Co bysme tady dělali všichni. Ne, hlavně, kdyby mělo přijít nějaká vopravdu, nějakej ten konec, tak aby to nebylo, aby to nebylo drastický, to je největší přání, protože to je.

A jak teda rozmýšlíte o konci toho života, jaké máte představy?

Já bych byla radši, kdybych umřela dřív než taťka a aby mě šlak trefil, protože jsem to vopravdu viděla u té (manželovy) maminky, jak ona se natrápila a je to zlé.

Jak vidíte budoucnost?

No, to taky, to si to nevidím, to si říkám, to jsem zvědavá, jak dlouho ještě takhle budu moct tohle všechno dělat a co bude potom, netuším.

A jaká jsou vaše očekávání, očekávání?

Tak já si myslím, že stejně konec života strávím někde v nějakým ústavu, no. To víte to jako, do kláštera mě, jinak nikoho takhle nemám, už nebude, protože pomalu už jsem z rodu málem nejstarší, že jo, všecka ta mládež už je, co jsou no, a nemůžu na někoho z příbuzenstva chtít, aby se o mě staral, ty jsou všichni dost daleko, to jako. A mají svýho dost.

A když si ji představíte, tu budoucnost, pesimisticky?

Nepředstavuju si vůbec.

Ale když si ji představíte.

Jo, tak když si ji představím pesimisticky, tak si představím, že ztratím rozum, nebudu nic vědět, takže mě to vůbec nebude vadit a ty co budou okolo, tak jsou chudáci, no, musí se s tím smířit, ale jestliže budu někde mezi stejnými lidmi, tak jim to bude taky jedno, tak proč bych se já pro to dneska trápila.

Já jsem měl totiž taky tenhlenc, budíka, nebo jak se to, kardiostimulátor. Loni sem měl jít desátého května či června na výměnu. Poněvadž jsem ho odmítl, protože před tím mně paní doktorka říkala, už mám asi starý nohy. No to je pravda. Tahleta pravá mě to tak trochu dělá, i otejká. Ale tak jsem ten stimulátor už nechtěl, odmítl jsem, protože sem čekal, že už to se mnou skončí. Protože nechtěl bych být živou mrtvolou, aby mně budík chodil a já už nebyl schopen. Tak jsem to odmítl, no a tak teďka už nějak si víc nepřeju, no. A tak jsem si myslel, už mě někdo povolá. Ona (manželka) se mnou by si neporadila, no a potom jít do toho hospicu – možná. (…) (Noviny) jsem odhlásil, já už jsem měl, už jenom sobotní. Ale už jsem počítal, že to nebude kdosi po mně odbírat a že to, starost o to ukončení jsem chtěl udělat sám.