Martin B. začal s dcerou o epilepsii více mluvit, až když byla starší.
P: Já už si to přesně nepamatuju, ona byla hlavně poměrně malá, bylo jí dva a půl roku, takže to stejně nějak asi by úplně nechápala. Nehledě na to, že odmalička byla nějakým způsobem zvyklá na to, co se dělo nebo nedělo. Takže akorát si vysvětluju, že budu muset jíst prášky a takovéhle věci, s tím nějak neměla problém. Občas na to trošku nadávala, ale jinak to vzala jako takovou… Pro ni to asi nebyla až tak úplně podstatná informace, protože pro ni se víceméně nic nezměnilo, bylo jí tak, jak jí bylo, chovala se tak, jak se chovala, a tak dále a tak dále. A samozřejmě jiná situace by byla, kdyby tomu dítěti bylo pět šest, ale bylo jí řádově dva a půl. Takže to dítě ve dvou a půl letech by stejně z toho pochopilo 5 %, kdyby se to vysvětlovalo nějakou větší formou.
T: A potom ohledně té operace…
P: Ohledně té operace už se jí to vysvětlovalo, že by jí to mohlo nějak výrazněji pomoct, aby ten problém neměla, nějak tak. Ona je celkem v pohodě, je to takové pohodové dítě, tak to nějak víceméně vzala.