Zpět na Komunikace o nemoci s dítětem

Lenka se synem zkoušela hrát scénky, aby ho naučila, jak se chovat při záchvatu.


Lenka

  • Věk dítěte v době rozhovoru: 19 let
  • Věk dítěte v době diagnostikování nemoci: 5 let
  • Věk rodiče v době rozhovoru:  42 let

Textová verze


P: Já si pamatuju, že jsem svého času synovi vyloženě demonstrovala na sobě něco jako „v momentě, kdy cítím, že na mě přichází záchvat“. Já jsem to tak jako zlehčila, abychom se u toho smáli. Ale dělala jsem, že jako jsem epileptik s aurou. Říkám: „Cítím, že to na mě jde, a vím, že musím odstranit všechny ostré předměty z blízkosti.“ Říkám: „A chci po tobě, když cítím, že to na mě jde – nebo na tebe jde –, sedni si na tu zem. Neřeš, jestli je tam bláto, sekret od psa nebo cokoliv. Okamžitě si sedni na zem. Nebo si lehni na ten bok. Řekni: ‚Jde na mě záchvat.‘ Nestyď se za to.“

Další zkušenosti:

Martin B. začal s dcerou o epilepsii více mluvit, až když byla starší.

Irena synovi diagnózu sdělila v jeho deseti letech.

Irča popisuje, jak dceři vysvětlila, co je to epilepsie.

Lenka se synem zkoušela hrát scénky, aby ho naučila, jak se chovat při záchvatu.

Eva se synem o epilepsii nejdříve kvůli nízkému věku nemluvila, ale pak bylo potřeba mu to vysvětlit.

Lucka připravuje syna na omezení vyplývající z epilepsie.

Martin Král popisoval, co dělá, když má dcera záchvat.

Jarek syna učil, aby se nebál mluvit s lékaři.