Eva se synem o epilepsii nejdříve kvůli nízkému věku nemluvila, ale pak bylo potřeba mu to vysvětlit.
T: A mluvila jste s vaším synem o tom, že má epilepsii?
P: On je ještě hodně malý a tohle nevnímal. Dá se říct, že až tak poslední… Teď za 3 měsíce mu bude 7. Dá se říct, že až tak poslední 2 roky je schopný to nějak vnímat. Třeba věděl už, že i v noci, ráno pak vstával a říkal: „Já sem měl záchvat, že?“ Už dokázal popsat, že se něco dělo. Ale takhle jsme mu to vysvětlovali, co se třeba týkalo té operace. Musíte tomu dítěti něco říct, nemůže se probudit a zjistit, že má zavázanou hlavu, že ho tam něco bolí. Tak jsme se mu to snažili vysvětlit. Stejně když se zaváděly ty elektrody, tak jsme mu říkali, že se tam zavedou kamerky, které tam hledají ty červíky, kteří mu způsobují ty záchvaty. Pak ta druhá operace, která vlastně proběhla za týden po té první, to jsme mu řekli, že ty kamerky našly ty červíky. Takže teď je třeba vytáhnout kamerky a vytáhnou červíky.