Lenka je velice spokojená se změnou školy, její syn v ní roste.
P: Já jsem teda došla až do fáze, kdy jsem dítě vzala z obecní školy v místě, kam jsme se přistěhovali, a dala jsem ho zpátky do města. A dala jsem ho tam v podstatě na program, který se nabízel, na nějaký výměnný pobyt, který podle školského zákona šel. Jenom proto, aby se moje dítě cítilo dobře. A protože to byla škola, kde jsou děti s různými nemocemi, jsou tam děti, já nevím, s kochleárními implantáty, jsou tam autisti, jsou tam epileptici – a najednou zase, tak jak jsem mluvila o hematologicko-onkologickým oddělení –, tak ta škola byla v podstatě taková druhá dimenze. Tam se otevřely dveře a tam jste byla zase v jiném světě. Tam si byli všichni rovni. Tam jsme byli na jedné lodi. A tam jste to i cítila, že tam nešlo o to: „Hele, ty máš napsáno epilepsie, ty máš napsáno autismus.“ Tam to bylo o tom: „Tady mám srdce a já ti ho tady dávám. Já jsem tady pro tebe. Já vím, že jsi nemocný, a já jsem tady pro tebe, abych ti pomohla. Aby ses cítil doma, my jsme tvoje rodina.“ A já jsem to vítala. Já jsem prosila pana ředitele… Nakonec teda syn se stal kmenovým žákem a bylo to to nejlepší, co jsem pro svoje dítě zase mohla udělat, protože se konečně cítil milován. Byl někde, kde ho brali jako normálního. „Ty jsi normálně zdravý, ty k nám patříš. Ty nás budeš reprezentovat, ty jsi prostě šikovný kluk.“ A najednou mi syn rostl.