Petra někdy uvažovala i o tom, že si vezme život.
Petra
- Věk v době rozhovoru: 39 let
- Věk v době diagnostikování: 34 let
- Absolvovaná léčba: standardní antibiotická, alternativní antibiotická, alternativní, experimentální, doplňková
Textová verze
P: Je to takové… Ono vás to svým způsobem, ta nemoc, hrozně ovlivňuje, vás to úplně takhle strašně pohltí. Protože se strašně z toho chcete dostat, chcete zase normálně žít. Vy si pamatujete, jaké to bylo předtím, vy po tom strašně toužíte. Ale prostě čím dál tím víc, jak se léčíte, ono to nekončí a vlastně pomalu zkoušíte všechny možné cesty. A najednou zjišťujete, že jste na konci těch všech možností, že už těch možností tolik není, jak byste se z toho dostala. Takže furt věř a víra tvá… Člověk doufá a věří, ale zároveň má někde takovou tu blikačku jako „To už nikdy nebude, nepůjde“. Zakážete si to, ostatní vám to zakážou. „To prostě půjde, na to nemysli.“ A vy prostě víte, že jste třeba v prdeli. Můžu? Pardon.
T: Určitě, jakkoliv.
P: Že jste takhle v prdeli a propadnete… Potom fakt to jsou ty deprese, kdy propadnete, že prostě: „To je prostě v prdeli, já buďto ta antibiotika budu žrát celý život, ale úplně se zničím, anebo si vezmu lano a půjdu do lesa.“ A to jsem vám ještě chtěla říct, že tehdy, jak jsem se vrátila z té nemocnice a čekala jsem, než se dostanu k panu doktorovi, soukromému lékaři specializujícímu se na chronické infekce, tak jsem měla samozřejmě úplně všechno, ten koktejl, který k tomu patří. Takže samozřejmě i takové ty, že jsem seděla u lesa, brečela jsem, bylo mi strašně zle a prostě jsem si říkala: „Tak a teď půjdu do dílny, tam si vezmu ten provaz a půjdu tady do toho lesa.“ Fakt třeba na 70 procent jsem to udělat chtěla. Ale tím, že jsem měla ty děti, tak prostě vám to jako nedovolí. Ale někdo řekne: „No, ty jsi blázen, ty máš děti. Na tohle normální ženská s dětmi přece nikdy nepomyslí.“ Ale tohle není normální stav. Jasně, že to nechcete udělat. Ale zároveň hrozně chcete, protože to je vysvobození. A stalo se mi to pak ještě třeba víckrát, že jsem to nutkání měla. I jsem pak hledala, jak by to šlo vymyslet ještě jinak, jaké si sehnat prostředky, nebo jestli se dá sehnat bouchačka. A to myslím smrtelně vážně teď, to není, jako že jen tak jakože.
T: No, ne, jasně.
P: To je pravda pravdoucí. Za prvé ta nemoc vám napadne ten centrální nervový systém, ona vás jakoby i nutí k tomu být depresivní a mít tyhlety nějaké psychotický stavy, nebo jak bych to řekla, a zároveň tak bezvýchodná situace, vy prostě už nevíte, jak z toho ven.
Další zkušenosti:
Aleš na základě vlastní zkušenostipopisoval, že včas rozpoznaná a léčená borrelióza není nic hrozného.
Jaroslava zjistila, že borrelióza není něco, co by se dalo úplně ovlivnit vůlí.
Robert věděl, že nesmí zůstat nečinný.
Petrovi E. nejvíce pomáhalo, dokud cítil naději na úspěšnou léčbu.
Máriovi pomáhala zvládnout nemoc maminka – vzala ho na testy a starala se o něho, když musel ležet. Vedle toho mu svědčily i návštěvy kamaráda, které mu pomáhaly přijít na jiné myšlenky.
Ladě pomáhalo připomínat si úspěchy a cítit podporu okolí.
Tomáše P. uklidňovala chůze a poslouchání audioknih.
Petra někdy uvažovala i o tom, že si vezme život.
Janě pomohlo, že se se situací smířila a „vzdala to“.
Tomáš N. zkoušel meditace, které podle něho člověka z borreliózy samozřejmě nevyléčí, ale pomohou s celkovým zklidněním.
Ladě její víra v průběhu nemoci pomáhala. Když však trpěla velikou únavou a zároveň nespavostí, vzpomněla si na citát z Bible, který ji spíš zneklidňoval.
Anežka se po určité duchovní krizi k Bohu vrátila.
Tomáš N. začal díky borrelióze žít zdravěji a přehodnotil životní priority.
