V případě Jitčina syna trvalo rok, než k operaci opravdu došlo.
Víceméně jsme stále na něco čekali. Někdy v prosinci, to měl syn jednadvacet měsíců, byl ještě jednou diagnostikován s tím, že je opravdu kandidát na kochleární implantáty. Poté jsme zase čekali − na kolečko vyšetření, která jsme absolvovali na jaře. Pak jsme čekali na vyjádření implantační komise, potom na schválení pojišťovnou. Mezitím bylo léto, doba dovolených, takže jsme se na operaci dostali až v podstatě za rok od doby, co jsme odsouhlasili, že implantát chceme.
Celé to čekání nás, paní logopedku i paní doktorku docela trápilo, nějak jsme nerozuměli tomu, proč to všechno tak dlouho trvá. Dítě se potřebuje co nejdřív rozvíjet, potřebuje slyšet, učit se mluvit a my už nechtěli čekat. Takže to bylo nepříjemné, věděli jsme, že sluchadla synovi nepomůžou, že potřebuje implantát, a to čekání na něj bylo nekonečné. Nevím, v čem byl problém, proč jsme v tom měli smůlu.