Martina C. doporučovala lékařům, aby diagnózu sdělovali klidně a empaticky.
P: Určitě by to na vás neměli doktoři vybafnout jen tak během řeči, jako se to stalo nám. Lékař proběhl kolem a bafl ta na nás.
Vždycky si na to nechat ten čas, vzít si toho člověka, v tuto chvíli toho rodiče stranou, aby u toho nebyli další pacienti, a měl by na to být klid, kdy by rodičům lékař vysvětlil, o co jde. Bohužel vaše dítě je hluché, ale dá se to říct tak, jak to říct… Dá se to říct tak, že člověk z toho nemá pocit, že vám to řekli jako z rychlíku, kdyby se projelo. „Jako a co řešíte, jste tady x-tí v pořadí“. Každé dítě je přece individualita. Každý rodič potřebuje svůj individuální přístup. Už jenom to, že se zavřete s ním do pracovny nebo vyšetřovny a v klidu si to vysvětlíte. „Bohužel dopadlo to takhle, ale mám pro vás takovýto plán.“ Vždycky je tam potřeba to předestřít, jaké jsou možnosti dopředu. Jo, ne to uzavřít.
Lída hovořila o tom, že by některé věci potřebovala ještě více dovysvětlit, aby je dokázala lépe vstřebat.
Šárka vzkazovala lékařům, aby každého brali jako svého prvního pacienta a v případě potřeby ho poslali k jinému odborníkovi.
Podle Ondřeje by se lékaři měli orientovat i v oblasti pedagogiky a techniky, aby byli schopni pojmout a vysvětlit celou problematiku sluchové vady.
Jindřišce chyběly informace, na jaká vyšetření ještě zajít, aby se dozvěděla o sluchové vadě svého dítěte více informací.