Jan by byl rád, kdyby nemusel v čekárnách s malým dítětem čekat na kontrolu tak dlouhou dobu.
P: Mně hodně vadilo, když jsem přišel se synem po operaci na kontrolu, měli jsme tam být na desátou, přijeli jsme v devět a od devíti jsme seděli v čekárně. V deset se otevřela ordinace a čekali jsme do jedenácti – na řadu jsme šli jako poslední. Seděli jsme tam dvě hodiny. Byli jsme objednaní na desátou, přijeli o hodinu dřív a do ordinace jsme šli o hodinu později. A před námi šli všichni lidi, kteří přišli po nás. To do dneška nechápu a hodně mi to vadí, obecně, na jakékoliv lékařské péči, když je člověk objednaný na konkrétní dobu, a pak tam s dítětem hodinu čeká. S malým dítětem je to opravdu na mašli sedět někde v čekárně, kde není nic a hodinu čekat. To je vážně špatně. Neříkám, že za to vždycky můžou, rozumím tomu, že občas jsou nějaké případy akutní, to všechno chápu, ale tenkrát tam nebyl žádný akutní případ, lidi tam přišli jen na kontrolu a my jsme šli jako poslední. Do dneška nechápu, proč.
Lída hovořila o tom, že by některé věci potřebovala ještě více dovysvětlit, aby je dokázala lépe vstřebat.
Šárka vzkazovala lékařům, aby každého brali jako svého prvního pacienta a v případě potřeby ho poslali k jinému odborníkovi.
Podle Ondřeje by se lékaři měli orientovat i v oblasti pedagogiky a techniky, aby byli schopni pojmout a vysvětlit celou problematiku sluchové vady.
Jindřišce chyběly informace, na jaká vyšetření ještě zajít, aby se dozvěděla o sluchové vadě svého dítěte více informací.